Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1475/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Police, se sídlem Obecní úřad Police, Police 5, zastoupené JUDr. Kamilem Andreem, advokátem advokátní kanceláře v Olomouci, Ostružnická 7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -274 ze dne 18. března 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces dle y (dále jen "") a d (dále jen "") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložené přílohy a ze spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku rozsudkem č. j. -201 ze dne 1. srpna 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovatelce zaplatit Vodovodu Pomoraví, svazek obcí (dále jen "žalobce"), částku 107.425,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 64.560,50 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. -238 ze dne 29. května 2007 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 60.260,50 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 25.609,- Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. -274 ze dne 18. března 2008 odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že postupem obecných soudů byla porušena její základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy svými rozhodnutími, zejména při posuzování otázky existence souhlasu zastupitelstva stěžovatelky k jednání starosty při podpisu zakladatelskéy žalobce, vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu a porušily tak některé ze základních práv a svobod stěžovatelky, neboť skutková zjištění jsou podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a tato rozhodnutí je nutno považovat za stojící v rozporu s y, jakož i s y. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy též nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

. V dalším odůvodnění stěžovatelka přináší námitky k posouzení několika skutečností obecnými soudy. Jedná se o otázky, zda bylo přijato platné rozhodnutí zastupitelstva stěžovatelky (souhlas) k podpisu a uzavření zakladatelskéy žalobce, kdo je členem žalobce, zda bylo platné hlasování na valné hromadě žalobce dne 19. 12. 2000, na níž byla stanovena platba žalované částky, registrace žalobce, podpisu zakladatelskéy žalobce starostou stěžovatelky a konečně výpočtu členského podílu (žalované částky).

Ústavní soud, vázán petitem stížnosti, nikoli jeho odůvodněním, zjišťuje, že stěžovatelka napadla projednávanou stížností pouze rozhodnutí dovolacího soudu, nikoli jemu předcházející rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Nejvyšší soud odmítnutím dovolání stěžovatelky neučinil nic jiného, než že správně aplikoval relevantní ustanovení . Důvody, pro které nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání stěžovatelky, v odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí naprosto dostatečně a logickým způsobem vyložil, takže jeho postupu nelze nic vytknout. Je vyloučeno, aby Ústavní soud svým případným kasačním výrokem vztahujícím se k usnesení Nejvyššího soudu tomuto přikazoval, aby nerespektoval kogentní ustanovení , neboť takový postup by byl protiústavní (srov. y ČR, y).

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá též rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu odvolacího. Ústavní soud, vzdor petitu stížnosti, přezkoumal i tato rozhodnutí, avšak žádná porušení práv stěžovatelky, zejména práva na spravedlivý proces, neshledal, a to ani s ohledem na námitky uváděné ve stížnosti. Tato rozhodnutí jsou naprosto dostatečně odůvodněna a obecné soudy se v nich podrobně a logickým způsobem vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami stěžovatelky. Též k postupu v řízení předcházejícímu vydání těchto rozhodnutí nemá Ústavní soud výhrad.

Pokud jde o stěžovatelkou uváděné nálezy Ústavního soudu, je nutno konstatovat, že se jedná o odkazy nepřípadné. Ve věci rozhodované Ústavním soudem pod

sp. zn.

se jednalo o případ, kdy nejen že nebyl prokázán konkrétní souhlas zastupitelstva obce s právním úkonem učiněným starostou, ale na tento souhlas nebylo možno usuzovat ani z žádných jiných skutečností. V projednávané věci šlo o případ zcela opačný. Ačkoli neexistuje zápis z jednání zastupitelstva stěžovatelky na kterém měl být souhlas s členstvím udělen, z dalších doložených zápisů z jednání zastupitelstva stěžovatelky, z výslechu svědků a z počínání stěžovatelky (placení členských příspěvků atd.) je na jeho existenci možno usuzovat a je zřejmé, že stěžovatelka si po podpisu zakladatelskéy žalobce starostou stěžovatelky jako člen žalobce počínala. Jednání stěžovatelky tedy bylo v souladu s úkonem starosty stěžovatelky, resp. na tento úkon (jako na nutný předpoklad členství) navazovalo a skutečná vůle stěžovatelky nebyla s podpisem zakladatelskéy žalované starostou stěžovatelky v rozporu. S ohledem na uvedené též závěr obecných soudů, které vzaly členství stěžovatelky za prokázané, nemá Ústavní soud sebemenší důvod považovat za projev libovůle. S tím koresponduje též odůvodnění nálezu

sp. zn.

, kde se mimo jiné uvádí: "Z tohoto pohledu se pak Ústavnímu soudu jednoznačně jeví jako ústavně konformní zrušit napadené akty veřejné moci v té části, která je založena na přístupu ryze formálním, považujícím zkoumání skutečné vůle obce za irelevantní a ponechávající zjevný exces člena samosprávy (starosty) nedotčený (včetně důsledků z toho plynoucích, např. i majetkových)". Ve věci projednávané před Ústavním soudem pod.

sp. zn.

pak šlo o právní úkon osoby, která nebyla oprávněna za subjekt jednat, na rozdíl od starosty stěžovatelky, který jednat jménem stěžovatelky oprávněn byl.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádné pochybení rozhodujícího soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu