Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2307/08

Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. U., zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem v Praze 6, Uralská 770/6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2008 č. j. -122 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. února 2008 č. j. -108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. V dané věci šlo o žalobu stěžovatelky domáhající se proti vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalované) zaplacení částky 16 000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání automobilu. Žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta a toto rozhodnutí potvrdil i soud odvolací. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, zejména s výkladem účinnosti jejího odstoupení od smlouvy tak, jak tento výklad učinily obecné soudy. Stěžovatelka tak dovozuje porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by mohl být příčinou pochybností o ústavnosti postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Stěžovatelka v zásadě všechny své argumenty obsažené v ústavní stížnosti redukuje do polemiky ohledně výkladu účinnosti jejího odstoupení od smlouvy a formy, v níž bylo odstoupení učiněno. K tomu Ústavní soud uvádí následující. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl.y. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v ust. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, se zabýval již odvolací soud a stěžovatelka je Ústavnímu soudu pouze opakuje, aniž by je podložila ústavněprávní argumentací. Dle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka v řízení neprokázala, že z její strany došlo k účinnému odstoupení od kupní smlouvy a tedy k jejímu zrušení od počátku, žaloba byla tedy podána předčasně; toto stanovisko odvolacího soudu nevykazuje znaky protiústavnosti. Ústavní soud rovněž shledává tento a i další závěry obecných soudů za srozumitelně a logicky odůvodněné, v souladu se skutkovým zjištěním a zákonnou úpravou. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy.

Stěžovatelkou citovaná rozhodnutí Ústavního soudu nejsou na místě, neboť Ústavní soud neshledal tvrzený extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal, že by k závěrům, k nimž obecný soud došel, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před obecnými soudy provedeny. Není proto v kompetenci Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů znovu přezkoumávat v duchu skutkových a právních teorií, které v ústavní stížnosti nabízí stěžovatelka.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu