Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1779/08

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Monikou Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Americká 35, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2008 č. j. -2558, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 17. 7. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující náležitosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), brojící proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č.j. -2558 ze dne 24. 4. 2008, jímž mělo dle názoru stěžovatele dojít jednak k porušení jeho základních subjektivních práv (svobod), která jsou mu garantována a 4, a y, jednak k porušení základních subjektivních práv (svobod) jeho nezletilého syna, která mu plynou z , a Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel přitom nežádá zrušení tohoto rozsudku, pouze navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho výše uvedených základních subjektivních práv (svobod), stejně jako porušení základních subjektivních práv (svobod) jeho nezletilého syna. Obává se totiž, že kdyby Ústavní soud uvedené rozhodnutí zrušil, nemohl by se opět se synem několik let vídat.

Ke skutkovému stavu je třeba uvést, že stěžovatel je otcem nezletilého syna narozeného 7. 6. 1995, který byl po rozvodu svěřen do péče matky. Rodičovská zodpovědnost zůstala zachována oběma rodičům. Dne 16. 6. 1996 se stěžovatel obrátil na Obvodní soud pro Prahu 3 s návrhem na úpravu poměrů nezletilého, s tím, že současně žádal nařízení předběžného opatření z důvodu, že mu manželka pro partnerské neshody znemožnila s nezletilým jakýkoli styk. O úpravě poměrů k nezletilému bylo přitom věcně rozhodnuto až výše citovaným rozhodnutím krajského soudu, jež nabylo právní moci 31. 5. 2008. V období od roku 1996 do roku 2008 podle stěžovatele soudy způsobily, že se stěžovatel mohl se svým synem stýkat jen velice omezeně. Soudům stěžovatel zejména vytýká, že po dobu několika let před rozvodem i po rozvodu neposkytovaly stěžovateli ochranu jeho práv, jeho návrhy buďto neprojednávaly vůbec, nebo se jimi zabývaly až po neúměrně dlouhé době.

Je třeba konstatovat, že v dané věci - pokud na ni budeme nahlížet poněkud obecněji - jde o postavení muže a ženy ve společnosti. Přitom je samozřejmé, že jakýkoli příklon k "mužské či ženské civilizaci" (Machovec, M. Filozofie tváří v tvář zániku. Praha : Akropolis, 2006, str. 281 a násl.) má degenerativní účinky a ve svém důsledku vede k nutnosti buď "rehabilitovat ženství a ženské hodnoty", nebo naopak hodnoty, jejichž nositelem je v evropském chápání světa muž. V širších souvislostech lze soudit, že "ve svém důsledku jde o rovnováhu mezi altruismem a egoismem, kdy každý člověk, aby byl šťasten, musí býti altruistou i egoistu. Neboť, bude-li člověk pouze altruistou, nebude vnitřně šťasten, bude-li pouze egoistou, zpřetrhá svoje vazby ke společnosti a nedojde svého štěstí též." (Po úpravě citováno podle: Bláha, I. A. Ethika jako věda : úvod do dějin a theorie mravnosti. Brno : Atlantis, 1992, s. 50.) V souladu s výše naznačeným filozofickým rámcem je Ústavní soud přesvědčen, že je nutné, aby se na výchově podílel i otec, který je nezastupitelný při formování postupně se vyvíjející životní orientace dítěte. Z tohoto závěru bude nadále vycházeno.

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i k ústavní stížnosti přiložené rozhodnutí obecných soudů i další materiály. Přitom dospěl k závěru, že právě projednávanou ústavní stížnost musí odmítnout jako nepřípustnou.

Průtahy v soudním řízení patří mezi nejčastější formu tzv. "jiného zásahu veřejné moci", tak jak o něm hovoří písm. d)y (viz k tomu blíže Šimíček, V. Ústavní stížnost. Praha : Linde, 2005, s. 146.) Přitom již podle ustálené judikatury Ústavního soudu vzniklé před účinností , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, platilo, že průtahy v řízení nelze odůvodnit např. přetížeností soudů, neboť tato skutečnost nemůže jít k tíži účastníků řízení a je povinností státu učinit příslušná opatření, aby průtahům zabránil (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, str. 254). Z ustálené judikatury též plyne, že Ústavní soud požadoval v rámci řízení o ústavních stížnostech, v nichž byly uváděny průtahy jako důvod porušení práva na spravedlivý proces, aby před jejich podáním bylo využito institutu stížnosti proti průtahům v souladu s ustanovením a násl. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, resp. institutu podle ustanovení téhož zákona, jenž umožňuje podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, s. 157). Z přílohy označené písmenem "C", jež je založena ve spise vedeném Ústavním soudem o předmětné ústavní stížnosti, přitom plyne, že stěžovatel těchto institutů využil. Další podmínkou proto, aby Ústavní soud mohl ústavní stížnosti vyhovět, bylo to, aby tvrzené porušení základního subjektivního práva (svobody) směřovalo proti aktuálnímu zásahu do základních subjektivních práv (svobod). Jestliže v době podání ústavní stížnosti tedy již k průtahům nedocházelo, bylo nutno ústavní stížnost odmítnout. Toto platilo dokonce i v případě, žádalo-li se v ústavní stížnosti zrušení rozhodnutí vydaných v řízení, kde k průtahům docházelo, neboť případné zjištění průtahů nebylo zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu.

Po nabytí účinnosti výše citované novely byly právě uvedené principy částečně modifikovány (srovnej například nález

ze dne 7. 8. 2007). Účinností tohoto zákona bylo totiž legální definicí najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (y). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného, ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s y a y; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s y právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.

Z výše uvedeného je tedy patrno, že Ústavní soud je nucen tuto ústavní stížnost odmítnout v souladu s ustanovením , protože jedině tak bude zachováno právo stěžovatele na spravedlivý proces, resp. na zákonného soudce.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2008

Michaela Židlická

soudce zpravodaj