Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1245/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. B., zastoupeného JUDr. Václavem Vápeníkem, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2006, č. j. -69, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. -142, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který též co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále „“), se stěžovatel u Ústavního soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv garantovanýchy (dále jen „“), ad (dále jen „“); konkrétně poukazuje na y a y.

Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (ze dne 9. 8. 2005, č. j. 8039/05-150), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Domažlicích (ze dne 10. 1. 2005, č. j. 60467/04/118920/2914). Nejvyšší správní soud pak zamítl podanou kasační stížnost jako neopodstatněnou.

Prvoinstančním rozhodnutím finanční úřad zastavil řízení o návrhu stěžovatele na zrušení dodatečného platebního výměru ze dne 24. 3. 1994 (č. j. 33-41/1367/2-94), kterým byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty za období květen – prosinec 1993 ve výši 333.493 Kč. O zrušení předmětného daňového rozhodnutí stěžovatel žádal s tím, že mu byla daňová povinnost stanovena v nesprávné výši, a to z důvodu vadného posouzení zdanitelných plnění. Revize daňové povinnosti se pokusil dosáhnout cestou opravy zřejmých omylů a nesprávností dle , o správě daní a poplatků (dále jen „“). Správce daně ovšem dospěl k závěru, že uplynula lhůta pro vyměření či doměření daně, a tedy i lhůta pro opravu nebo zrušení stanovené daně dle daňového řádu, a proto vydal nemeritorní rozhodnutí, jak uvedeno výše. Odvolací orgán byl ohledně existence důvodů pro zastavení řízení téhož právního názoru a rozhodnutí potvrdil.

Podle krajského soudu správní orgány v dané věci nepochybily. Soud vyložil, že daňová povinnost byla stěžovateli stanovena v roce 1994 a návrh je proto opožděný, podaný dávno po zániku práva daň vyměřit či doměřit. Navíc stěžovatelem zvolený postup nemohl vést k úspěchu, neboť institut opravy nemůže v žádném případě nahrazovat odvolací řízení.

Nejvyšší správní soud poté, co se vypořádal s namítanou nepřezkoumatelností rozsudku pro údajně nesrozumitelné formulace jeho odůvodnění, tyto závěry potvrdil. Zdůraznil, že předmětem řízení nebyla oprávněnost stanovení daně, ale otázka, zda lze prostřednictvím § 56 daňového řádu revidovat vlastní daňovou povinnost. Odpověděl na ni negativně; oproti ostatním mimořádným opravným prostředkům slouží postup dle uvedeného ustanovení k opravě zřejmých omylů a nesprávností, tedy k nápravě pochybení v údajích, kteréžto pochybení je dostatečně podloženo zjištěními prokazujícími správným zněním takových údajů. Zákon zde má na mysli opravy různých méně významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel či opravy početních chyb. Vlastní skutková zjištění, na jejichž základě byla vyměřena daň, jakož i jejich hodnocení však touto cestou měnit nelze. K tomu slouží ostatní mimořádné opravné prostředky a především opravné prostředky řádné. Navíc stěžovatel návrh podal po uplynutí zákonem stanovené lhůty, kterou nelze ani prodloužit ani vrátit v předešlý stav. V jeho případě lhůta marně uplynula posledním dnem roku 1996. Argumentaci, že tato zákonná lhůta se může týkat jen daňové povinnosti, která skutečně vznikla, což ale není případ stěžovatele, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Lhůta se týká jakékoliv vyměřené – třeba i objektivně nesprávně – daně. V závěru se rozsudek vypořádal s námitkou neprovedených důkazů.

Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí a cítí se dotčen na svýchu garantovaných právech. Postup finančních orgánů i soudů ve své věci označil za nevstřícný, když provedené důkazy dle jeho názoru svědčí o vadně zjištěné skutkové podstatě celého případu a v důsledku toho i nadále trvá stav, kdy je stěžovatel i jeho rodina poškozována nejen na svém majetku, ale též morálně a psychicky. Přijatý výklad daňového institutu považuje za nepřípustně zužující. Ustanovení daňového řádu má chránit občany před omyly státu a jeho užití nemůže být omezeno na napravování drobných omylů úředníků s tím, že náprava zásadních a závažných pochybení či dokonce zlé vůle úředníků při vyřizování daňové agendy tudy možná není. Zdůrazňuje nutnost prosadit materiální pravdu na úkor pravdy formální a odmítá tezi neomylnosti správního orgánu připouštějící snad leda „chybu písařky“. Úmyslem zákonodárce vyplývajícím z daňové legislativy bylo chránit daňového poplatníka před omyly daňových orgánů. Závěry správních soudů dle stěžovatele „staví úřednictvo do role nedotknutelné kasty“, přičemž poplatník musí přijmout jakékoliv „úřednické rozhodnutí“. Ustanovení daňového řádu je dle jeho názoru v rozporu su a Ústavní soud by jej měl zrušit. Své podání stěžovatel ukončil konstatováním, že přístup Nejvyššího správního soudu k věci byl příliš formalistický a jeho argumenty licoměrné.

Po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích obvykle zdůrazňuje – a z obsahu ústavní stížnosti vyplývá nutnost to zopakovat – že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, a to jako hmotného tak i procesního, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů – s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení – jen v případě takové interpretace Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.

Výše uvedené v kombinaci s tím, jak stěžovatel svůj návrh pojal, určují, jak může Ústavní soud s jeho podáním naložit. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s právním názorem správních soudů ohledně výkladu aplikovaného ustanovení daňového řádu [slovy stěžovatele: „Podstata této ústavní stížnosti spočívá v tom, že … NSS použil při výkladu zákl. č. nepřípustně zužující způsob.“]. Veškerá argumentace stěžovatele se také odbývá pouze v rovině běžného zákona, aniž by zaznělo cokoliv, co by věc posouvalo do sféry práva ústavního. Tímto momentem rozhodně nemůže být pouhý výčet ustanoveníy ay bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění, jak a čím konkrétně měla být základní práva tam garantovaná porušena. Navíc ve vztahu k namítanému zásahu do práv zaručených y a y musí Ústavní soud konstatovat, co již uvedl v řadě svých předchozích rozhodnutí; tato ustanovení neuvádějí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví limity veřejné moci, a těchto článků se lze dovolávat pouze ve vazbě na další konkrétní práva a svobody zakotvené vě. Stěžovatel v posuzované věci dokonce ani nepolemizuje se závěry správních soudů tak, že by prezentoval a argumentačně podpořil vlastní náhled na to, jak a proč měl být v jeho věci daňového řádu použit. Pouze sděluje obecný nesouhlas s přijatou interpretací a uchyluje se k nastřelování nesouvisejících prázdných frází („je lidské se mýlit, ale je dospět k absurdnímu výkladu, že už náprava není možná“, atd.).

Jak již podrobně rozebraly v odůvodněních napadených rozsudků oba správní soudy, smyslem ustanovení § 56 daňového řádu není možnost další nápravy či změny pravomocného rozhodnutí ohledně daňové povinnosti (zde doměřené daně z přidané hodnoty za část roku 1993), či prodloužení lhůty ke změně rozhodnutí, ale náprava zřejmých omylů a věcných nesprávností. Z hlediska právní jistoty jsou pak i pro tento typ oprav daňových rozhodnutí stanoveny lhůty k jejich provedení, a to ve vazbě a ve shodě se lhůtami, kdy je obecně možno daň vyměřit nebo doměřit. Jinak platí, že jednotlivé typy mimořádných opravných prostředků nelze účelově zaměňovat, či ze stejného důvodu uplatňovat dva různé mimořádné opravné prostředky, jak ve své podstatě učinil stěžovatel. Ze systematického zařazení ustanovení § 56 daňového řádu a logického výkladu tohoto ustanovení je zcela zřejmé, že umožňuje opravit nebo změnit rozhodnutí i v případě (na který stěžovatel poukazuje) uvedeném v jeho odst. 1 písm. a), tj. pokud byla stanovena daň někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit, právě jen v případech, kdy se tak stalo zřejmým omylem, a nikoliv na základě tohoto ustanovení znovu po věcné stránce projednávat pravomocné rozhodnutí, a to navíc rozhodnutí, u kterého již byla využita – či lépe řečeno mohla být využita – možnost přezkoumání cestou řádného opravného prostředku. To Ústavní soud uvádí jen pro úplnost s tím, že lze v plném rozsahu odkázat na odůvodnění obou napadených rozsudků.

Protože Ústavní soud porušení základních práv neshledal, podaný návrh podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu