Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1696/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem Tř. kpt. Jaroše 19, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2001 č.j. -67, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2007 č.j. -116, t akto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, tvrdíce, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z d (dále jen ""), jakož i y. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2001 č.j. -67 bylo k návrhu žalobce Městského státního zastupitelství v Brně určeno, že čtyři kupní smlouvy uzavřené dne 30. 6. 1993 mezi Českými drahami, s.o., jako prodávajícím a žalovanými č. 3) a 4) jako kupujícími, jejichž předmětem byl prodej nemovitostí (pozemků) v katastrálním území Přízřenice, jsou neplatné. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že prodej výše uvedených nemovitostí nedovoloval , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném ke dni převodu předmětných pozemků (dále jen ""), konkrétně jeho ust. , který zakazoval mimo rámec obvyklého hospodaření uzavírání smluv o převodu vlastnictví k majetku, k němuž mají státní organizace právo hospodaření. V daném případě se na převod pozemků nevztahovala ani výjimka udělená vládou v usnesení č. 139 ze dne 3. 5. 1991 (ve znění usnesení vlády č. 184 ze dne 5. 6. 1991 a usnesení vlády č. 197 ze dne 18. 3. 1992), vydaném na základě zmocnění obsaženého v ust. a umožňující převod základních prostředků se zůstatkovou hodnotou do 15.000,- Kč. Pozemky byly sice účetními předpisy zahrnuty pod pojem "základní prostředky", ale současně bylo stanoveno, že se neodepisují, proto nemohly mít zůstatkovou hodnotu.

Do řízení před Městským soudem v Brně přistoupil stěžovatel jako vedlejší účastník na straně žalovaných, neboť výsledek řízení přímo ovlivňoval jeho právní postavení, jakožto nynějšího vlastníka předmětných nemovitostí.

K odvolání stěžovatele a žalovaného č. 3) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. , rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č.j. -116 jako nedůvodné zamítl. Dovolací soud, stejně jako před ním soud odvolací, dovodil, že České dráhy, s. o., bylo nutno v dotčené době podrobit v zásadě stejnému právnímu režimu, jakému byly podřízeny státní podniky, což vyplývalo mimo jiné z ust. , o Českých drahách, ve znění (byť k posuzovanému datu 30. 6. 1993 ještě neúčinného), podle kterého se na České dráhy vztahovaly právní předpisy upravující postavení a právní poměry státního podniku přiměřeně.

Nejvyšší soud se dále ztotožnil se závěry soudů nižších instancí, že předmětné kupní smlouvy nesouvisely s vymezeným předmětem činnosti Českých drah, s. o., (přeprava osob a věcí na celostátních dráhách, provoz celostátních drah), a jednalo se tudíž o převody majetku mimo obvyklé hospodaření, na které nedopadala výjimka povolená vládou ČR. Kupní smlouvy tak byly uzavřeny v rozporu s ustanovením , a jsou proto dle ust. absolutně neplatné.

Výše uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž poukazuje především na jejich nepřezkoumatelnost, neboť z nich není zřejmé, jakým způsobem obecné soudy reagovaly na jeho argumentaci uplatněnou v průběhu řízení. Dále dovolací soud podle jeho názoru nedostatečně odůvodnil svůj závěr, podle něhož se na České dráhy, s.o., vztahovala obdobná právní úprava, jaká dopadala na státní podniky. Dle stěžovatele nemůže obstát odkaz soudu na ust. , účinného až od 13. 8. 1993, neboť považoval-li "zákonodárce za nezbytné přijmout takovéto ustanovení od konkrétního data, svědčí to o skutečnosti, že předcházející právní úprava vykazovala v tomto směru kvalitu odlišnou, tj., že přiměřené použití ustanovení zákona o stáním podniku nebylo možno vztáhnout i na mechanismus fungování státní organizace České dráhy".

Stěžovatel rovněž odmítá právní názor obecných soudů, že posuzované úkony nebylo možno podřadit pod znak "v rámci obvyklého hospodaření". České dráhy, s.o., v dané době prováděly rozsáhlou restrukturalizaci organizační struktury a majetku a tyto úkony nelze dle přesvědčení stěžovatele vyjmout z rámce předmětu její činnosti - provozu celostátních drah, což zejména dovolací soud zcela pominul. Své závěry o tom, proč považuje prodej nemovitostí (pozemků) za přesahující shora naznačený rámec tento soud relevantně nezdůvodnil.

Poslední námitka směřuje do obecnými soudy provedeného výkladu vládního usnesení stanovující výjimku z ust. , jež stěžovatel charakterizuje jako "nepřípustně extenzivní" a přepjatě formalistický. Obecné soudy svým výkladem nepřiměřeně limitovaly kategorii "základních prostředků se zůstatkovou hodnotou do 15.000,- Kč", jestliže do ní nezahrnuly i pozemky, a to jen z důvodu, že se neodepisují. V případě kategorie pozemků bylo podle jeho názoru nutno znak "zůstatková hodnota do 15.000,- Kč" vyložit jako "hodnota do 15.000,-Kč".

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Úvodem je třeba především uvést, že Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Posuzováno tedy z výše uvedených hledisek, nemůže ústavní stížnost obstát, neboť pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatele, nevyplývá z nich nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny.

Nepřípadná je především námitka stěžovatele stran právního režimu, jemuž měly být v dotčené době podrobeny České dráhy, s.o. Ačkoli byla tato problematika součástí argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí dovolacího i odvolacího soudu, nejednalo se o otázku esenciální ve vztahu k meritu věci. V daném případě se totiž obecné soudy především zabývaly tím, jakému právnímu režimu podrobit samotné kupní smlouvy, resp. jejich prostřednictvím uskutečněný převod pozemků, k nimž měly České dráhy, s.o., právo hospodaření, zda či , o hospodaření s národním majetkem, ve znění v rozhodné době. K jednoznačnému závěru dospěl dovolací soud, který odkázal na ust. Podle tohoto ustanovení citovaný zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžníy, státní pojišťovny a jiné státní organizace (dále jen ""), včetně jejich majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob, jakož i podmínky převodu majetkových účastí státu na tomto podnikání, a to na československé nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen "privatizace"). Dovolací soud v této souvislosti konstatoval, že mezi tzv. jiné státní organizace bylo v té době nezbytné řadit státní organizaci České dráhy, z čehož také vyplývá, že se na převod pozemků, k nimž měla právo hospodaření, vztahovala úprava zakotvená v zákoně č. , konkrétně v jeho ust. .

Nad rámec odůvodnění obecných soudů Ústavní soud dodává, že uvedenému závěru koresponduje i historický výklad. Již zákonné opatření č. , o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, stanovilo ve svém ust. státním podnikům zákaz mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž mají právo hospodaření. Ust. tento zákaz výslovně vztáhl i na státní organizaci Československé státní dráhy, státní peněžníy a státní pojišťovny. na jedné straně sice s účinností k 1. 4. 1991 v plném rozsahu zrušil zákonné opatření č. , na druhé straně zvýraznil silnou ingerenci státu jako vlastníka mimo jiné tím, že obsáhl zákaz ohledně dispozice se státním majetkem nad rámec obvyklého hospodaření zakotvený v ust. předchozího zákonného opatření do již zmíněného ust. , přičemž se změnil i okruh subjektů, na něž zákaz dopadal. Kromě státních podniků, státních peněžních ústavů a státních pojišťoven, zákon hovoří obecně o jiných státních organizacích, čímž omezení dispozice s majetkem oproti minulé právní úpravě vztáhl nejen na státní organizaci Československé státní dráhy (jejímž právním nástupcem byly České dráhy, s.o.), ale i na další státní organizace.

Otázka přiměřeného použití ustanovení zákona o stáním podniku na České dráhy, s.o., není s ohledem na shora uvedené skutečnosti relevantní, Ústavní soud se jí z toho důvodu nezabýval.

Pokud jde o interpretaci ustanovení a 2 , jakož i na jeho základě vydaného vládního usnesení č. 139 ze dne 3. 5. 1991, stěžovatel se vlastní interpretací předmětných norem snaží pouze zvrátit pro něj nepříznivá rozhodnutí obecných soudů. V této souvislosti je však třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatel zastává výklad lišící se od výkladu přijatého v dotčených rozhodnutích, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Jak již Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Výjimku z uvedeného pravidla představuje pouze situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky "optimální", ale pouze, zda není interpretací natolik extrémní, a tudíž svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených vě. K závěru o extrémní interpretaci ovšem nedospěl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, srozumitelně odůvodněna a co do svého obsahu založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě. Jsou tedy z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.

Pouze na okraj Ústavní soud podotýká, že stěžovatel při výkladu uvedených norem pomíjí skutečnost, že pro dobu, kdy byly předmětné kupní smlouvy uzavřeny, je charakteristické, že převod státního majetku do soukromého vlastnictví občanů byl značně omezen a dělo se tak pouze za splnění určitých podmínek stanovených buď přímo právním předpisem či jako v případě na základě udělených výjimek. Tomuto stavu, který tedy v této oblasti existoval, proto spíše odpovídá restriktivní způsob výkladu předmětných ustanovení, jenž provedly obecné soudy.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu