Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1661/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, č. j. -139, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 5. 2007, č. j. -111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení , y, , ,4, a základních práv a svobod (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Zde se stěžovatel žalobou domáhal, aby žalované (A. Ď.) byla uložena povinnost zaplatit mu spolu s příslušenstvím částku 9 884 Kč a 14 888,50 Kč z titulu úhrady dlužného nájemného.

Napadeným rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. -111, soud prvního stupně uložil žalované zaplatit stěžovateli (v řízení žalobci) 9 884 Kč a 14 888,50 Kč spolu s poplatkem z prodlení ode dne 11. 8. 2004 do zaplacení a žalované též uložil povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 3 294 Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Brně též napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ohledně jistiny ve výši 9 884 Kč a 14 888,50 Kč, změnil jej však tak, že co do přiznaného poplatku z prodlení z jednotlivých dlužných částek měsíčního nájemného žalobu zamítl, a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému z účastníků. Podle odvolacího soudu nebylo - ohledně poplatku z prodlení - možné použít ustanovení § 697 obč. zák., neboť žalovaná nevěděla, že v rozhodném období má platit nájemné vyšší částkou; nebylo totiž doloženo, že jí stěžovatel (jako pronajímatel bytu) k tomuto plnění vyzval. Oproti soudu prvního stupně odlišný výrok o náhradě nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tím, že oba účastníci měli pouze úspěch částečný ( ).

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nenastala splatnost nájemného ve smyslu § 697 obč. zák., neboť - jak tvrdí - žalovaná k úhradě žalovaného plnění vyzvána byla. Namítl též, že odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení před oběma soudy náležitě nezdůvodnil.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí přímo v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatel především své výhrady, tak jak je adresoval Ústavnímu soudu, identifikuje výlučně s tvrzením věcné, případně procesní nesprávnosti (zde výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Jinak řečeno, ústavní stížnost neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel nedokládá, proč by jeho spor o příslušenství žalované pohledávky (ať již v rovině skutkové nebo právní) měl nabýt ústavněprávního rozměru.

Vzhledem k tomu je namístě připomenout, že v ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že na místě není ani (stěžovatelem uplatněná) námitka nedostatku odůvodnění nákladových výroků odvolacího soudu, jestliže důvody pro které bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto, se z obsahu odůvodnění rozhodnutí (byť ve stručnosti) naopak podávají.

Ústavní soud proto podle shora vyloženého ustanovení ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2008

Jiří Mucha

předseda senátu