Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
59783.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1659/08
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem v Chebu, Májová 23, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 29/2007 -356 ze dne 15. ledna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 29/2007 -356 ze dne 15. ledna 2008, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 645/2005 -309 ze dne 11. května 2006, ve znění opravného usnesení č. j. 42 Co 645/2005 -317 ze dne 11. května 2006. Podle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutí došlo k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Základní námitka stěžovatele směřuje do rozdílnosti hodnocení hlavní předběžné otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, k němuž tento soud dospěl ve dvou samostatných řízeních, které se však týkaly stejné věci. Nejvyšší soud tím, že v každém z těchto řízení vyhodnotil předběžnou otázku odlišným způsobem, narušil prý právní jistotu stěžovatele i ostatních účastníků civilního sporu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu ").
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 ).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu i při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
V předmětné věci je ústavní stížností napaden rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu odvolacího a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. V této souvislosti lze pro úplnost uvést, že Nejvyšší soud sice zaujal - na rozdíl od odvolacího soudu - jiný právní názor v otázce promlčení práv, ale současně uvedl, kterými otázkami se odvolací soud nezabýval. Z toho plyne, že odvolací soud (Krajský soud v Ostravě) bude znovu posuzovat odvolání účastníků do rozhodnutí soudu prvního stupně a účastníci tak mají možnost znovu vyjadřovat svá stanoviska k předmětné věci.
Za tohoto stavu je zřejmé, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Ústavní soud připomíná, že jeho judikatura je ve srovnatelných věcech zcela ustálená.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu je odvolání nepřípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj