Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 247/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele W. S., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006 č. j. -160, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR, jímž byl odmítnut jeho návrh na vyloučení JUDr. Jarmily Ďáskové, soudkyně Krajského soudu v Brně, z projednání a rozhodnutí v právní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. . Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, zahrnující právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, vyplývající z a d (dále jen " ") a Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Usnesením ze dne 18. 1. 2006 č. j. -160 Nejvyšší správní soud odmítl výše specifikovaný návrh stěžovatele jako opožděně podaný podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), ve spojení s ustanovením Pokud jde o důvod podjatosti, jež stěžovatel spatřoval v tom, že jmenovaná soudkyně dne 4. 11. 2005 neumožnila stěžovatelem pověřenému znalci nahlédnout do spisu a příloh, pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedenou námitku měl stěžovatel uplatnit do jednoho týdne, tj. 11. 11. 2005. Pokud tak učinil podáním ze dne 21. 11. 2005, soud nemohl k uplatněné námitce přihlížet. Rovněž další námitku podjatosti, jež stěžovatel spatřoval v chování soudkyně k němu a jeho zástupci u jednání dne 14. 11. 2005 a po jeho skončení, ještě než opustili jednací síň, shledal Nejvyšší správní soud opožděnou, a to vzhledem k tomu, že v průběhu jednání až do opuštění jednací síně po skončení jednání stěžovatel námitku podjatosti neuplatnil a učinil tak až písemným podáním ze dne 21. 11. 2005.

Stěžovatel napadl uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu obsáhlou ústavní stížností, v níž v zásadě opakuje argumentaci přednesenou před tímto soudem. Nejvyššímu správnímu soudu pak vytýká, že přehlédl, že protiprávní a nevhodné chování vůči němu a jeho zmocněnci ze strany soudkyně nebylo jednorázovým, nýbrž se stupňovalo a postupně eskalovalo až do podoby slovních útoků, které sice započaly v průběhu jednání, ale byly dovršeny až po skončení jednání dne 14. 11. 2005 v době, kdy již účastnící odcházeli z jednací síně. Bylo přitom projevem trpělivosti a taktu stěžovatele a jeho zmocněnce, pokud diskriminující postup a nevhodné chování a slovní výroky soudkyně v průběhu jednání tolerovali. Míra přijatelné tolerance takového chování však byla pro stěžovatele dovršena ve chvíli, kdy stěžovatel při odchodu z jednací síně ironicky poděkoval soudkyni za její objektivitu při vedení jednání, k čemuž se soudkyně vyjádřila směrem ke stěžovateli a jeho zmocněnci tak, že "to si pan Š. (pozn. zmocněnec stěžovatele) určitě nemyslí". Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí rovněž vycházel mimo jiné z vyjádření soudkyně (která tvrzení o nevhodném chování popřela), s jehož obsahem ovšem stěžovatele ani jeho zmocněnce neseznámil a neumožnil tak stěžovateli na jeho obsah reagovat.

Podle ustanovení , vyzval Ústavní soud Nejvyšší správní soud, jako účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Podle názoru Nejvyššího správního soudu ustanovení je třeba vykládat tak, že za jednání, které soud podle nařídí (odst. 1), zahajuje a řídí předseda senátu nebo samosoudce (odst. 4) a které končí buď odročením z důležitých důvodů ( ) nebo vyhlášením rozsudku po jeho skončení ( , 10 ), je třeba považovat celé jednání soudu s účastníky řízení, to znamená od vstupu účastníků a dalších osob do jednací síně, zjišťování jejich totožnosti i totožnosti jejich zástupců až do odchodu účastníků a jiných osob z jednací síně. Po celou tuto dobu je soud v jednací síni v úředním styku s účastníky a jinými osobami k jednání předvolanými. Tak tomu bylo i v daném případě. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nevhodné chování soudkyně eskalovalo a dovršilo se až po jednání (zřejmě po vyhlášení usnesení o odročení jednání), pak ho považuje Nejvyšší správní soud za účelové, snažící se odůvodnit zachování lhůty k uplatnění námitky podjatosti. Na závěr svého vyjádření Nejvyšší správní soud uvedl, že nemá za to, že porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, jestliže v napadeném usnesení uvedl i vyjádření soudkyně, aniž by s ním předem seznámil stěžovatele. Takový postup soudu rozhodujícímu o námitce podjatosti neukládá.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález,

sp. zn.

).

To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů; přirozeně je povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud do takto vymezené pravomoci vstupuje - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

Jak Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud se při posuzování návrhu stěžovatele zabýval výhradně otázkou včasnosti uplatnění námitky podjatosti. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení , dle kterého mimo jiné musí účastník námitku podjatosti uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl a zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání; k později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Ústavní soud v tomto směru akceptuje postup Nejvyššího správního soudu, který se zabýval každou z uplatněných skutečností, jež stěžovatele vedla k podání návrhu, samostatně. Nejvyšší správní soud odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly u žádné z nich naplněny předpoklady jejich věcného přezkumu v tomto řízení a svůj závěr o opožděnosti podání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Nelze než přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že pojem jednání podle je třeba vykládat v širším slova smyslu. Takovému závěru nasvědčuje i forma protokolace jednání, jež mimo jiné zachycuje postup soudu ještě před zahájením jednání o věci samé. Stěžovatel má rovněž právo trvat na zaprotokolování veškerých skutečností, jež v soudní síni nastanou do chvíle, kdy jednací síň opustí. Stanovení podmínek ve formě lhůt k podávání námitek podjatosti podle citovaného ustanovení má pak zejména souvislost se zásadou ekonomie řízení, jíž je mimo jiné sledován cíl, aby již v průběhu jednání, je-li důvod pochybovat o soudcově nepodjatosti, existoval efektivní procesní mechanismus k případnému vyřazení soudce z projednání a rozhodnutí věci v zájmu dalšího průběhu řízení, ale současně zamezeno zneužívání námitek podjatosti k průtahům řízení. Jak Nejvyšší správní soud podává v napadeném rozhodnutí, stěžovatel byl o ustanovení opakovaně poučen. Jestliže pak namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu y, dle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je třeba podotknout, že je povinen tak ovšem činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel podal uvedený návrh opožděně. Ústavnímu soudu v daném případě nezbývá než konstatovat, že pokud Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele odmítl pro opožděnost, postupoval zcela v souladu z procesními pravidly . V postupu soudu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil včasnost podání stěžovatele, je tedy ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhl.

Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i ohledně údajného pochybení Nejvyššího správního soudu, který vycházel z vyjádření soudkyně aniž s ním předem seznámil stěžovatele. Ustanovení ukládá soudu rozhodnout o vyloučení soudce po jeho vyjádření. Je tomu nutné rozumět tak, že tím je zajištěno především právo soudce poskytnou soudu k namítané podjatosti jeho osoby patřičné vyjádření, bez něhož soud nemůže rozhodnout. Nelze ovšem dovodit, že takové vyjádření je třeba poskytnou k replice také navrhovateli, tím spíše, nepřistoupí-li ani soud pro procesní pochybení na straně navrhovatele k projednání samotné otázky podjatosti soudce.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu