Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1390/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Sokolovská 49/5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007 č. j. -175 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008 č. j. -193, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. června 2008, se stěžovatel podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, a to zejména právo na ochranu cti a dobré pověsti podle d (dále jen " ") a dále práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle y.

Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 29. října 2003 domáhal uveřejnění tiskové odpovědi po žalované R-PRESSE, spol. s r. o., nyní Respekt Publishing a. s. (dále jen "žalovaná"). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. června 2004 č. j. -131 částečně žalobě vyhověl a ve výroku I. rozhodl, že žalovaná je povinna uveřejnit v prvém čísle celostátně distribuovaného týdeníku Respekt připravovaném po právní moci tohoto rozsudku tuto tiskovou odpověď: "Tisková odpověď k článku "K. přítel v hledáčku BIS" ze dne 15. září 2003. Není pravdou, že miliarda, kterou poslala IPB na rozjezd Novy byla rozdělena i mezi Z. firmy a přes ně byla financována Nova. I. Z.". Ve výroku II. pak městský soud rozhodl, že: "Žaloba, aby odpověď uvedená v bodě I. rozsudku obsahovala i následující věty: "Není pravdou, že Ing. I. Z. je obchodním spolupracovníkem Ing. A. R. Není pravdou, že Ing. I. Z. začínal kariéru v drobných firmách pro Ing. A. R.", se zamítá." Stěžovatel podal proti zamítavému výroku odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2005 č. j. -150 jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované uveřejnit omluvu i co do této části. Žalovaná proti rozsudku vrchního soudu podala dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. ledna 2007 č. j. -168 napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 12. června 2007 č. j. -175 rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části potvrdil. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. března 2008 č. j. -193 jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval okolnosti předcházející vydání napadených rozhodnutí a uvedl, že podle jeho přesvědčení uveřejněním nepravdivých a zkreslujících tvrzení ve spojení s na ně navázanými spekulacemi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na ochranu jeho osobní cti a dobré pověsti. Obecné soudy pak nebyly schopny, resp. odmítly napadenými rozhodnutími poskytnout za takové situace stěžovateli náležitou a zákonem upravenou ochranu spočívající v právu stěžovatele na uveřejnění tiskové odpovědi mimo jiné i v důsledku formalistického (tedy ústavně nekonformního) přístupu k výkladu zákona, který nerespektuje smysl a cíle právní úpravy.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y (dále jen " ") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Stěžovatel svoji argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti rozvedl polemikou se závěry obecných soudů uvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí a argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr a aby tento právní závěr aplikoval odlišně, než tak učinily obecné soudy. Odvolací soud se při aplikaci , o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon) přidržel již vyloženého právního názoru Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 31. ledna 2007 č. j. -168) s tím, že uveřejnění požadované odpovědi dle odvoláním napadeného II. výroku nelze vyhovět pro nenaplnění předpokladů vyplývajících z ustanovení tiskového zákona, neboť navržené znění odpovědi není schopno (např. pro logické nedostatky kompozice textu), uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Z uvedeného vyplývá, že obecnými soudy podaný výklad aplikovaného ustanovení tiskového zákona nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí, která shledal Ústavní soud zcela v souladu s dikcí ustanovení a , vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se námitkami vznesenými stěžovatelem podrobně zabývaly. Jak bylo ověřeno, soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názory a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a lze uzavřít, že ve věci samé se jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stejně jako hlava pátá y, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v daném případě nezjistil porušení stěžovatelem uváděných práv zaručených ústavním pořádkem, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu