Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2143/08

Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2008 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 70, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008, č. j. -259, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. -235, jakož i proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, č. j. -75, "a všech rozhodnutí po tomto rozsudku následujících", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včasnou ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále " ") a řádnou ústavní stížností domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit úroky z prodlení z částky 24.145,60 Kč, a tvrdila že jejich vydáním bylo porušeno její vlastnické právo ( d, dále "Listina") a právo na spravedlivý proces ( y), a porušen měl být y, y ČR, jakož i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že zásahem Ministerstva financí ČR do obsahu závazku mezi "suverénními subjekty" došlo na základě normativního aktu, k jehož vydání chybělo zákonné zmocnění ( y ČR). Tímto aktem mělo být opatření o účetním užívání devizového kurzu pro přepočet majetku a závazků vyjádřených v cizí měně ze dne 19. 10. 1995, č. j. 282/63 114/1995A). Na základě toho došlo k uložení povinnosti majetkové povahy jinak než na základě zákona, čímž byl porušen y a vlastnické právo garantované y. Tím, že byla za situace důkazní nouze aplikována nerelevatní právní norma, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a rovnost účastníků. Obecné soudy totiž v situaci, kdy Česká národní banka přestala zveřejňovat valutový kurz, vyložily smluvní povinnost zaplatit částku ve výši odvíjející se od kursu ČNB valuty - prodej tak, že bylo třeba vycházet z citované interní normativní instrukce.

Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vycházely z právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, č. j. -75 (dostupný z: www.nsoud.cz/rozhod.php). Poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. rozhodl o vyhovění nároku směřujícímu vůči stěžovatelce (změnil svůj prvotní náhled) a marné bylo i odvolání stěžovatelky, v němž argumentovala obdobně jako v ústavní stížnosti, neboť Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. -259 nevyhověl odvolání stěžovatelky a rozsudek potvrdil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Stěžovatelka namítala, že obecné soudy zaujaly právní názor, v důsledku něhož s protiústavní intenzitou vybočily ze zákonných mezí. Pokud by stěžovatelce byla uložena povinnost na základě právního předpisu vydaného mimo ústavní zmocnění, nebo pokud by soudy zasáhly do soukromoprávního vztahu na základě interního předpisu, s jehož obsahem se stěžovatelka nemohla seznámit, bylo by možno o posunu k protiústavní intenzitě uvažovat.

Avšak stěžovatelčin případ takovou věcí není. Již ve stěžovatelkou přiloženém rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2006, č. j. -202 tento soud konstatoval (str. 3 odst. 3 citovaného rozhodnutí), že citované opatření Ministerstva financí ČR posloužilo jako nástroj pro přepočet smluvně dojednané výše kupní ceny, a není proto dán žádný právně podložitelný důvod neplatnosti ujednání o ceně. Stěžovatelka nebyla v nejistotě ohledně rozsahu svého závazku a ani netvrdila (a tvrdit nemohla), že takto stanovený kurs se odchyluje v její neprospěch od kursu, s jehož výší se mohla seznámit např. z jiných zdrojů. Stěžovatelka ani neargumentovala, že kurs zjištěný z citovaného opatření se v její neprospěch odchyluje od skutečnosti, tedy od poměru, v němž bylo možno v té které době trvání stěžovatelčina závazku směnit českou měnu za tehdejší německou marku, a dostát tak povinnosti, kterou na sebe dobrovolně vzal právní předchůdce stěžovatelky podpisem kupní smlouvy. Existoval tedy pro stěžovatelku dosažitelný způsob přepočtu stěžovatelčina závazku z německé na českou měnu.

Jiná tvrzení a argumentaci stran porušení základních práv napadenými rozhodnutími stěžovatelka nepředložila. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z pohledu argumentace předložené stěžovatelkou Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelčiných základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu