Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1685/08

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Na Šťáhlavce 1105/16, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2008, č.j. -151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo podílet se na správě veřejných věcí dle d (dále jen " ") a dále právo na přístup k soudu ve smyslu y.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2006, č.j. -61, byla odmítnuta žaloba stěžovatele v části, v níž namítal upření práva přímo předkládat vlastní návrhy na projednání věci v průběhu zasedání zastupitelstva žalované obce a v části, v níž stěžovatel brojil proti upření práva vyjadřovat se v rozpravě před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva žalované obce (výrok I.). Část žaloby, jíž stěžovatel brojil proti přerušování při jeho vyjádřeních na zasedání žalované obce, byla zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. září 2007, č.j. -102, tak, že rozsudek krajského soudu ve výroku I. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.), kasační stížnost proti výroku II. zamítl (výrok II.) a určil odměnu advokáta stěžovatele (výrok III.).

Následně vydal Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek ze dne 31. října 2007, č.j. -129, kterým řízení o žalobě stěžovatele, v níž brojil proti upření práva vyjadřovat se v rozpravě před hlasováním o programu zasedání zastupitelstva žalované obce řízení zastavil (výrok I.), v části, v níž stěžovatel namítal upření práva přímo předkládat vlastní návrhy na projednání věci v průběhu zasedání zastupitelstva žalované obce, zamítnul (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

O druhé kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem, jímž kasační stížnost zamítl (výrok I.), žalované obci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a určil odměnu advokáta stěžovatele (výrok III.).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal, že se na zasedání zastupitelstva obce Roudnice nad Labem domáhal možnosti vyjádřit se k projednávaným věcem, a aby na program jednání byl zařazen jím navržený bod. Zastupitelstvo mu však vyjádření se neumožnilo a ani neprojednalo jeho návrh s ohledem na to, že zařazení na program jednání nenavrhl žádný ze zastupitelů.

Tento postup obce neshledal závadným ani Nejvyšší správní soud, když jeho kasační stížnost zamítl. Přitom judikoval, že občan obce není oprávněným subjektem, kterému by svědčilo právo předkládat návrhy k zařazení na program jednání, neboť toto právo přísluší výhradně zastupitelům, radě a výborům obce. Občan se může domáhat zařazení své věci prostřednictvím některého z uvedených oprávněných subjektů, případně vyjádřit se v části zasedání, která je vyhrazena pro iniciativu občanů. Podle Nejvyššího správního soudu však není povinností obce takto přednesený návrh akceptovat.

Stěžovatel se domnívá, že uvedené závěry nejsou správné, neboť odporují ustanovení y v , podle kterého je občan omezen na právu účastnit se na správě věcí veřejných. Tím spíše, že dle ustanovení , o obcích, ve znění pozdějších předpisů, není použit výraz "požádat" ale "požadovat", což implikuje, že takové žádosti musí být vyhověno.

Soudem provedená interpretace však takové pojetí věci vylučuje a možnost předkládat vlastní záležitosti k projednání podmiňuje vůlí jiného subjektu, tedy zamezuje v přímém výkonu zaručeného práva.

S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

V postupu správních soudů neshledal Ústavní soud naříkané pochybení. Výklad, který provedl Nejvyšší správní soud není protiústavní a jeho aplikací nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Dle y mají občané právo podílet se na správě věcí veřejných přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Stěžovatel namítal, že toto jeho právo je podmíněno vůlí jiného subjektu, aniž by vzal v úvahu skutečnost, že tím "jiným" subjektem je jeho zvolený zástupce, resp. skupina zástupců. A právě výkon veřejné moci skrze tyto zvolené zástupce je realizací zaručeného práva stěžovatele. Z u deklarované alternativy realizace práva přímo či skrze zvolené zástupce nelze dovodit, že stěžovatel byl v tomto právu zkrácen tím, že se marně domáhal souběhu obou možností.

Při svém konání je zastupitelstvo limitováno právními normami České republiky a jejich činnost nemůže být v rozporu s těmito normami. Pokud stěžovatel dospěl k závěru, že taková situace nastala, obrátil se na příslušný orgán veřejné moci, kterým byl správní soud. Jemu přísluší posoudit, zda postupem zastupitelstva obce došlo, či nedošlo k zásahu do práva stěžovatele. Svoji nespokojenost se závěry krajského soudu předestřel Nejvyššímu správnímu soudu. Ten nejprve shledal pochybení soudu prvého stupně a stanovil mu odstranit vady, jichž se dopustil. Ve druhém případě již Nejvyšší správní soud v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem pochybení neshledal. Pokud stěžovatel s těmito závěry nesouhlasil a napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, jedná se toliko o polemiku s právními závěry soudu.

Správní soudy tedy prověřily soulad postupu zastupitelstva obce a neshledaly správní žalobu, resp. kasační stížnost za odůvodněnou. Soudy tedy provedly kontrolu na základě podnětu stěžovatele, a proto není možné akceptovat ani jeho tvrzení o zásahu do práva na přístup k soudu, resp. do práva na spravedlivý proces. Stěžovateli nebylo upřeno domáhat se svých práv, právo na spravedlivý proces však nikomu nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že ve své věci bude mít úspěch. Proto i tuto námitku Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu