Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 524/06

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů I. L., N. D., R. H. a E. B., právně zastoupených advokátkou JUDr. Jaroslavou Nuckollsovou, Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 21. 2. 2005 č. j. -170, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2005 č. j. -195 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006 č. j. - 217, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 21. 2. 2005 č. j. -170 zamítl žalobu stěžovatelů na určení, že dům č.p. 51 v katastrálním území Šroubovice tvoří ležící pozůstalost po J. H., zemřelém 1945. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 9. 2005 č. j. -195 rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 3. 2006 č. j. -217.

Stěžovatelé se ve svém návrhu neztotožňují s právním názorem obecných soudů, dle něhož proces rozhodování o tom, zda sporné nemovitosti podléhaly konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret"), se přenesl do rozhodného období a není jisto, zda správní akt, určující podmínky konfiskace, vydaný po 25. 2. 1948 nabyl právní moci. Dle náhledu stěžovatelů se nemůže oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Tato situace však na stěžovatele nedopadá, neboť stát fakticky převzal majetek jejich právních předchůdců ještě před rozhodným obdobím. Proces rozhodování o tom, zda předmětné nemovitosti podléhaly konfiskaci dle dekretu se sice přenesl do rozhodného období, ovšem ze skutkových zjištění nevyplývá, že by stát s převzetím nemovitosti vyčkával ukončení tohoto procesu. Ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že stát nemovitost převzal již na základě později zrušeného výměru ONV v Chrudimi ze dne 25. 2. 1947. Není tedy postavena na jisto skutečnost, že by stát nemovitost převzal v rozhodném období a není tak důvodu pro odpírání ochrany vlastnického práva stěžovatelů podle obecných předpisů.

Uvedeným postupem obecných soudů mělo dle stěžovatelů dojít k zásahu do jejich základních práv a svobod, garantovaných a d.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.

Podle článku 36 odst. 1 y, jehož porušení stěžovatelé namítají, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Ústavní soud již nejednou poukázal na skutečnost, že účelem restitučních předpisů bylo zmírnění jen některých majetkových křivd, a to v rozsahu vymezeném speciálními právními předpisy. ani jiný právní předpis nevyžadují, aby byl sporný majetek vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada. V podstatě se zde jednalo o dobrodiní státu a bylo na jeho vůli, v jakém rozsahu k majetkovým restitucím přistoupí. Přijetím restitučních předpisů vymezil zákonodárce rámec případů, v nichž lze porušit právní jistotu dosavadního vlastníka a přistoupit k restituci či reparaci majetkoprávních vztahů zaniklých před desítkami let. Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z tzv. restitučních předpisů, tedy před rok 1948.

Co se týče námitky stěžovatelů stran převzetí sporných nemovitostí státem, je nutno vyjít především ze stanoviska pléna Ústavního soudu , které bylo publikováno pod č. 477/2005 Sb., a z něhož vyplývá, že "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.". Ústavní soud dále uvedl, že doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století, dalece překročila v jakémkoli časovém období zakotvené vydržecí lhůty. Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace speciálních předpisů, jsou dokonanými skutečnostmi. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparována současnými právními prostředky. Ústavní soud tímto zřetelně akcentoval zásadu právní jistoty, dobré víry a legitimního očekávání dosavadního vlastníka.

Nad nutný rozsah odůvodnění lze k tvrzení stěžovatelů, že k převzetí majetku státem došlo již před únorem 1948, konstatovat, že toto tvrzení zpochybnila sama stěžovatelka I. L., která, jak vyplývá z napadeného rozsudku okresního soudu, se po promeškané lhůtě neúspěšně domáhala restituce majetku podle speciálního restitučního předpisu, který bylo lze aplikovat toliko v tzv. rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro zjevnou neopodstatněnost [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu