Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 179/06

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy - ze dne 10. září 2008

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti D. F. a J. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2006 sp. zn. (správně zřejmě ), usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2004 sp. zn. (správně zřejmě ), podle nichž stěžovatelé neodváděli za své zaměstnance daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků a pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, čímž měli spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona.

a) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2006 sp. zn. se ve výroku I. ruší. b) Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

3. Z předmětné ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že stěžovatelé v období let 1994 až 2000 neodváděli za své zaměstnance daň z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění, čímž měli spáchat trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. z.").

4. Předmětná skutková podstata byla do trestního zákona zavedena s účinností od 1. 1. 1998. Do tohoto data nebylo jednání spočívající v nesplnění výše uvedené zákonné povinnosti bez dalšího trestné. Zavedením nové skutkové podstaty zákonodárce jednoznačně deklaroval, že do okamžiku zavedení nového trestného činu nebylo jednání naplňující znaky skutkové podstaty tohoto nového trestného činu vůbec trestné. Aplikace skutkové podstaty obsažené v ustanovení § 147 tr. z. na jednání, k němuž došlo před 1. 1. 1998, je dle stěžovatelů klasickým případem nepřípustné retroaktivity trestněprávní normy, jež se neslučuje s principy právního státu.

5. Stěžovatelé ve svém návrhu poukazují na to, že dovolání bylo ve vztahu k D. F. nesprávně odmítnuto pro opožděnost. Nejvyšší soud nevzal v potaz, že dovolání bylo podáno poslední den lhůty, tj. dne 7. 9. 2005, u Okresního soudu v Karlových Varech faxem. Následně bylo toto dovolání předáno dne 8. 9. 2005 k poštovní přepravě. Stěžovateli není známo, zda okresní soud jeho faxové podání evidoval či nikoliv, a proto z důvodu opatrnosti předložil kopie faxové hlášenky a kopii hlášení o činnosti faxu, z nichž vyplývá, že podání bylo faxově doručeno dne 7. 9. 2005 v 17:14 hod.

III.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Karlových Varech, který poukázal na skutečnost, že ve spise není založeno žádné faxové podání, kterým by stěžovatelé podávali dovolání proti usnesení krajského soudu. Pokud jde o vlastní právní argumenty, okresní soud konstatuje, že se jimi již zabýval jak nalézací, tak i odvolací soud.

7. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na své odůvodnění a blíže se zabýval otázkou namítané retroaktivity.

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že oba stěžovatelé byli zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 12. 6. 2002 sp. zn. 4 Zt 314/2001, a to podle ustanovení § 226 odst. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."), neboť uhradili dlužné částky, které měli odvést za zaměstnance na dani z příjmů, na pojistném na zdravotní pojištění, na pojistném na sociální zabezpečení a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti předtím, než soud prvního stupně začal vyhlašovat rozsudek, a trestnost jejich jednání proto v souladu s ustavením § 147a tr. z. zanikla. K námitce faxového podání dovolání Nejvyšší soud uvádí, že v okamžiku rozhodování Nejvyššího soudu nebylo ze spisu patrno, že by stěžovatel D. F. podal své dovolání prostřednictvím faxu v zákonné lhůtě. Oba stěžovatelé naproti tomu podali svá dovolání společně v jednom dokumentu, který předali k poštovní přepravě a adresovali soudu prvního stupně dne 8. 9. 2005, tj. ve vztahu k D. F. již po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Navíc, pokud by dovolání bylo zasláno, jak je tvrzeno, neměl by D. F. s ohledem na znění ustanovení tr. ř. důvod k odeslání podání stejného znění poštou, neboť tr. ř. to oproti , , ve znění pozdějších předpisů, nevyžaduje. V dalším pak Nejvyšší soud argumentoval k výkladu a k aplikaci ustanovení tr. z.

9. Vyjádření účastníků řízení byla zaslána stěžovatelům k replice, kteří svého práva využili a ve svém přípise doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2008 uvedli, že nemají potřebu se vyjadřovat k vyjádření Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu. K vyjádření Okresního soudu v Karlových Varech stěžovatelé polemizovali o formálním pochybení soudu stran používané spisové značky. Stejně tak v souvislosti se zkoumáním otázky faxového doručení dovolání navrhli kontrolu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. .

IV.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že předmětná ústavní stížnost je částečně důvodná, a to ve vztahu k výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2006 sp. zn. .

11. Všichni účastníci řízení vyjádřili v souladu s souhlas s upuštěním od ústního jednání.

12. Stran námitek stěžovatelů týkajících se trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ustanovení § 147 odst. 1 tr. z., jakož i trestnosti takového jednání před účinností citovaného ustanovení tr. z., odkazuje Ústavní soud plně na svá dřívější rozhodnutí, v nichž se uvedenou problematikou hlouběji zabýval. K tomu srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 13. 12. 2000 (N 188/20 SbNU 303; 7/2001 Sb.) nebo usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

(ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve vztahu k této části ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

13. Co se týče otázky doručování faxových podání, Ústavní soud konstatuje, že se touto problematikou v minulosti již opakovaně zabýval, přičemž nespatřuje důvodu se od své předchozí judikatury jakkoli odchylovat; k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu: nález

sp. zn.

ze dne 4. 12. 1997 (N 152/9 SbNU 331), nález

sp. zn.

ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137), nález

sp. zn.

ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245), nález

sp. zn.

ze dne 30. 5. 2006 (N 107/41 SbNU 343), nález

sp. zn.

ze dne 17. 1. 2006 (N 13/40 SbNU 109).

14. Z ustanovení § 59 tr. ř. in fine je zřejmé, že podání v trestní věci lze učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. Trestní řád přitom nepožaduje doplnění telefaxového podání písemnou formou, jako je tomu v případě ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů.

15. Ústavní soud je toho názoru, že v případě, kdy nelze v soudní evidenci dohledat obsah konkrétního faxového podání obsahujícího dle tvrzení stěžovatele mimořádný opravný prostředek, nemůže být stěžovateli jako účastníku řízení tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno vycházet z presumpce jeho včasného podání. Základním předpokladem takového postupu je však unesení důkazního břemene ze strany účastníka řízení, spočívající v prokázání odeslání a též doručení takového podání. Dle náhledu Ústavního soudu je výpis činnosti telefaxu dostatečným důkazem jak o odeslání, tak i o doručení návrhu, a v tomto konkrétním případě lze tak mít doručení návrhu za prokázané. V projednávaném případě předložil stěžovatel Ústavnímu soudu kopii faxové hlášenky o činnosti faxu, z níž je patrné odeslání a také úspěšné doručení zprávy. Není sice zřejmý obsah tohoto podání, ale vzhledem k okolnostem případu a neprokázání skutečného obsahu takto došlé zprávy obecným soudem, lze s největší pravděpodobností předpokládat, že se jednalo o sporné podání, které však nebylo ze strany okresního soudu řádně zaevidováno. Vzhledem k řečenému pak ani nelze klást Nejvyššímu soudu k tíži, že rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho usnesení.

16. S přihlédnutím k veškerým pro věc podstatným zjištěním dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětném případě došlo při posuzování včasnosti podání mimořádného opravného prostředku k procesnímu excesu, který nabyl ústavněprávního rozměru.

17. Z uvedeného důvodu nezbylo Ústavnímu soudu, než napadené usnesení Nejvyššího soudu ve výroku I. podle ustanovení zrušit, neboť jím došlo k porušení základního práva stěžovatele, jež vyplývá z ustanovení d.