Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 806/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti JUDr. R. V., advokáta, zastoupeného Mgr. Lucií Kořenkovou, advokátkou se sídlem Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2007, čj. -71, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2007, čj. -71, jímž tento soud změnil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, čj. -61, tak, že opatrovníkovi JUDr. R. V. (stěžovateli) se za poskytnutí právních služeb v prvostupňovém řízení přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 1875 Kč.

Z procesního spisu Ústavní soud zjistil následující pro věc rozhodné skutečnosti:

Okresní soud v Ostravě (dále jen "soud I. stupně") usnesením ze dne 23. 8. 2005, čj. -34, ustanovil nezletilé L. Z. podle , o soudnictví ve věcech mládeže, stěžovatele opatrovníkem.

Dne 12. 12. 2005 se konalo před soudem I. stupně jednání, jehož se nezúčastnil stěžovatel, ale na základě substituční plné moci advokátní koncipientka Mgr. L. K.

Usnesením ze dne 12. 12. 2005, čj. -47, soud I. stupně rozhodl, že u nezletilé L. Z. se upouští od uložení opatření (výrok I.), dále že opatrovník - obhájce má právo na náhradu nákladů řízení od státu (výrok II.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a konečně že státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok IV.)

Usnesením ze dne 23. 5. 2007, čj. -61, soud I. stupně pod části výroku označenou číslicí I. podle a 2 přiznal stěžovateli na nákladech řízení celkem 2588,25 Kč; pod částí výroku označenou číslicí II. rozhodl, že se částka 803,75 Kč stěžovateli nepřiznává. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatel nedoložil konání první porady s klientem, a proto mu za tento úkon přiznal částku pouze 675 Kč (místo 1350 Kč).

Stěžovatel napadl toto usnesení odvoláním [na rubru uvádí, že směřuje proti tomuto usnesení, v rámci vylíčení skutkového stavu vztahuje rozsah napadení na výrok II. (o nepřiznání 803,75 Kč) a v odvolacím návrhu se domáhá, aby soud označené usnesení zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že stěžovateli přizná náhradu nákladů řízení ve výši, jak byla účtována].

Krajský soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 29. 11. 2007, čj. -71, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že stěžovateli se za poskytnutí právních služeb v prvostupňovém řízení přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 1875 Kč. Odvolací soud konstatoval, že napadené rozhodnutí je otevřeno odvolacímu přezkumu v plném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Přisvědčil argumentaci stěžovatele, že soud I. stupně nepostupoval správně, když za úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu přiznal stěžovateli odměnu pouze v rozsahu jedné poloviny; o tento úkon šlo již v souvislosti s rozhodnutím o ustanovení opatrovníka, aniž bylo potřebné dokládat, že k první poradě s klientem došlo. Odvolací soud však dospěl k závěru, že stěžovateli nenáleží odměna za druhý účtovaný úkon, jímž byla účast u jednání před soudem dne 12. 12. 2005. Tohoto jednání se zúčastnila advokátní koncipientka; řízení o návrhu na uložení opatření podle je však řízením, ve kterém je předepsáno povinné zastoupení advokátem, z čehož vyplývá, že advokát je oprávněn nechat se zastoupit jiným advokátem, nikoliv však již advokátním koncipientem. Z tohoto důvodu ustanovenému opatrovníku odměnu (stejně jako režijní paušál a daň z přidané hodnoty) za účast u jednání přiznat nelze.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu a násl. d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána, a to nestranným soudem. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v tom, že odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v celém rozsahu, přestože odvolání směřovalo výhradně do výroku II.; nejde přitom o závislý výrok ve smyslu Podle odvolací soud nemůže zásadně vybočit z mezí daných odvoláním, nejde-li o některou z výjimek uvedenou v Odvolací soud tak při svém rozhodování porušil dispoziční zásadu. Dále stěžovatel namítá, že z dikce zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ani z žádným způsobem nevyplývá, že by bylo vyžadováno povinné zastoupení advokátem a že by se tedy advokát nemohl dát zastoupit advokátním koncipientem. I přes nízkou částku, o kterou na nákladech jde, nabývá věc ústavněprávní dimenze tím, že došlo k extrémnímu vybočení z pravidel upravujících řízení. Podstatou ústavní stížnosti není otázka přiznání nebo nepřiznání nákladů řízení, ale otázka rozsahu přezkumu rozhodnutí soudu prvé instance odvolacím soudem z podnětu odvolání účastníka do přesně specifikované části takového rozhodnutí a s tím související otázka povinného zastoupení advokátem ve věcech dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. K první námitce uvedl, že usnesení soudu I. stupně bylo otevřeno odvolacímu přezkumu v plném rozsahu z toho důvodu, že výroková část, jíž byl proveden výpočet odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému opatrovníkovi a výrok II. tvoří nedílný celek; nehledě k tomu, že část výroku označená odstavcem II. nemá a nemůže mít povahu zamítavého výroku, neboť svým obsahem představuje toliko krácení vyúčtované odměny (což ostatně nemuselo být uvedeno ve výroku, ale až v odůvodnění), nikoliv částečné zamítnutí návrhu na zahájení řízení. Závěr o povinném zastoupení advokátem dovozuje krajský soud z a z Není přitom rozhodné, že soud I. stupně za účasti advokátní koncipientky fakticky jednal, neboť tímto postupem nedostatek zastoupení advokátem jako ustanoveným opatrovníkem nemohl být zhojen.

Stěžovatel v replice uvedl, že vyjádření krajského soudu je jen velmi stručné a jeho závěry nemají oporu v zákoně. Výroková část napadeného usnesení se skládá ze dvou samostatných částí, očíslovaných římskými číslicemi, které netvoří nedílný celek. Podle je přitom dispozičním oprávněním účastníka určení výroku, který odvoláním napadá. Závěr krajského soudu o povinném zastoupení je chybný; z citovaných ustanovení nelze dovodit, že by se advokát nemohl nechat zastoupit jinou, zákonem vymezenou, osobou. Výjimky, kdy se advokát nemůže dát zastoupit advokátním koncipientem, vyplývají z tr. řádu; tyto výjimky se však netýkají řízení dle

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Stěžovatel ve své první námitce, týkající se rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, zjevně přehlíží charakter řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Pokud by se jednalo o běžné civilní řízení sporné, na nějž by nedopadala žádná z výjimek uvedených pod písmeny a) až d) v , byl by v souladu se zásadou dispoziční (která přirozeně ovládá sporné řízení nejen v prvním stupni) rozsah přezkumné činnosti z kvantitativního hlediska vázán na odvolací návrh odvolatele; odvolací soud by byl oprávněn ke změně napadeného rozhodnutí jenom potud, pokud by to odvolatel navrhl. Postup, kdy by v takovém řízení odvolací soud k odvolání jedné procesní strany přiznal odvolateli méně, než soud prvého stupně, by byl porušením zásady dispoziční, neboť by tím došlo ke zhoršení procesního postavení účastníka, a to (paradoxně) v důsledku jeho vlastní procesní činnosti.

Řízení ve věcech dětí mladších patnácti let však není civilním řízením sporným, ale naopak řízením nesporným, což plyne mj. již jenom z toho, jakým způsobem je vymezeno v účastenství v tomto řízení a jakým způsobem se podle téhož zákona toto řízení zahajuje; ke stejnému závěru o povaze uvedeného řízení dospívá i odborná literatura (viz Šámal, Válková, Sokolář, Hrušáková: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 865). Nesporná povaha řízení ve věcech dětí mladších patnácti let se projevuje i v uplatnění odlišných zásad než ve sporném řízení: neplatí zde zásada dispoziční a zásada projednací, nýbrž zásada oficiality a zásada vyšetřovací. Uplatnění zásady oficiality namísto zásady dispoziční se přirozeně promítá i do mezí odvolacího přezkumu: podle (jenž se použije na základě ) není odvolací soud vázán odvolacím návrhem ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu. To je i případ řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, které může podle zahájit soud pro mládež i bez návrhu, nepodalo-li návrh na jeho zahájení státní zastupitelství podle prvého odstavce téhož ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že vývody ústavní stížnosti brojící proti nerespektování dispoziční zásady nejsou opodstatněné.

Nelze přijmout ani konstrukci, podle níž prvoinstanční rozhodnutí obsahovalo dva samostatné a na sobě nezávislé výroky. Ve skutečnosti jde totiž - z obsahového hlediska - o výrok jediný, v němž soud rozhodl o vyčíslení výše odměny advokáta jako ustanoveného opatrovníka. Fakt, že soud I. stupně formálně rozčlenil tento výrok na dvě části, na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť rozhodující je vždy obsahové hledisko, a nikoliv formální pohled.

Neobstojí ani námitka týkající se možnosti zastoupení advokáta advokátním koncipientem. V této souvislosti Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 12 Rodo 5/2004, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 33/2006 (trestní). V tomto rozhodnutí se výslovně konstatuje: "Opatrovníkem dítěte v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let (hlava III , o soudnictví ve věcech mládeže) může být jen advokát ustanovený soudem pro mládež podle citovaného zákona. Advokát, který byl ustanoven opatrovníkem dítěte podle tohoto ustanovení, se nemůže nechat zastupovat advokátním koncipientem, ale jen jiným advokátem." Judikatura obecných soudů ohledně otázky substituce v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let tedy již byla sjednocena publikací tohoto rozhodnutí a Ústavní soud nevidí jediný důvod, proč by měl do této rozhodovací praxe zasahovat. Uvedený závěr totiž zcela zřetelně odpovídá nejen samotnému znění citovaných ustanovení, ale především smyslu a účelu zastoupení nezletilého mladšího patnácti let.

V této souvislosti je nutno odmítnout poukaz stěžovatele na trestní řád. Řízení podle hlavy III není trestním řízením, ale - jak již bylo uvedeno shora -nesporným civilním řízením, v němž se postupuje podle s odchylkami plynoucími ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže (srov. ). Podle (použitého právě na základě citovaného ) je advokát oprávněn dát se vždy zastupovat jiným advokátem; advokátním koncipientem však jenom tehdy, nejde-li o případ povinného zastoupení advokátem. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže ukládá v řízeních ve věcech dětí mladších patnácti let soudu povinnost ustanovit dítěti opatrovníkem pro toto řízení advokáta ( ). Smyslem tohoto ustanovení je zajištění kvalifikované právní pomoci (srov. d) dítěti mladšímu patnácti let v řízení, v němž se bude projednávat otázka, zda dítě spáchalo čin jinak trestný, a pokud se tento skutek prokáže, jaké opatření mu má být uloženo. Zájem dítěte na vysoce kvalifikované právní pomoci zde nepochybně vyžaduje, aby dítě bylo zastupováno vždy advokátem, a nikoliv jen advokátním koncipientem. Substituční plnou moc proto advokát, jenž byl soudem ustanoven jako opatrovník nezletilého dítěte mladšího patnácti let, advokátnímu koncipientovi účinně udělit nemůže.

Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu