Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1494/07

Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. H. a 2. A. S., obou zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem v Praze 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005 č. j. -93, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadají stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005 č. j. -93, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 8. 2002 č. j. -23. Stěžovatelé tvrdí, že byla porušena jejich základní práva zakotvená v y a v , , , , a d.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. , ze kterého zjistil, že stěžovatelům bylo rozhodnutí dovolacího soudu doručeno dne 20. 4. 2007, tedy ústavní stížnost je podána v zákonné lhůtě. Dále z něj zjistil následující skutečnosti.

Stěžovatelé podali proti žalované - obci hl. m. Praha žalobu na určení, že zůstavitel R. H. (dědeček stěžovatelů) je vlastníkem určitých nemovitostí. Naléhavý právní zájem spatřovali v tom, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je (bylo) vedeno doprojednání dědictví, v němž bylo zpochybněno, že žalovaná, která je zapsána v katastru nemovitostí, nabyla vlastnictví k nemovitostem právem.

Obvodní soud pro Prahu 1 vydal dne 19. 8. 2002 pod č. j. -23 rozsudek, kterým žalobu zamítl. O odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2003 pod č. j. -42 tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Na základě dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud dne 27. 5. 2004 pod č. j. -56 tak, že odvolací rozhodnutí zrušil.

Městský soud v Praze vydal dne 31. 5. 2005 pod č. j. -93 nový rozsudek, kterým potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval, že v průběhu pozůstalostního řízení (D ) došlo gestapem k zabavení majetku zůstavitele, proto bylo řízení pro neexistenci pozůstalostního jmění zastaveno. Dědicům nebyla vydána tzv. odevzdací (v té době nabývací titul), proto se za vlastníka (dle tehdy platné právní úpravy) stále považoval zůstavitel a jemu byl také majetek odňat. Vlastnické právo bylo roku 1944 vloženo do pozemkových knih ve prospěch Německé říše. Dle dekretů prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byl majetek Německé říši konfiskován a byla na něj uvalena národní správa. Odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k přechodu vlastnictví na Německou říši a bylo nutno se majetku domáhat dle poválečných restitučních předpisů (zákon č. 128/1946 Sb.). Konstatoval dále zjištění, že potomci zůstavitele restituční řízení zahájili, avšak tehdejší lidový soud restituční návrh v roce 1953 zamítl z důvodu, že jde o osoby národně nespolehlivé a nejde o české občany; za vlastníka byl zapsán čsl. stát. Odvolací soud k tomuto zjištění uvedl, že vzhledem k datu vydání rozhodnutí lidového soudu se bylo možno majetku domáhat i dle restitučních předpisů po roce 1989; to potomci (včetně stěžovatelů) neučinili. Městský soud dospěl k závěru, že by domáhání se majetku prostřednictvím určovací žaloby bylo obcházením restitučního zákonodárství.

Stěžovatelé podali dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007 pod č. j. -119 odmítnuto. Dovolací soud neshledal zásadní právní význam odvolacího rozhodnutí, když k otázce ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby, přísluší-li ochrana podle předpisů speciálních (restitučních), se již ve své judikatuře vyslovil; současně se vyslovil k některým námitkám stěžovatelů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že majetek nemohl přejít na Německou říši, jelikož gestapo byla nezákonná a zločinná organizace a vlastnictví tak bylo nabyto nezákonně, resp. nemohla nastat změna vlastnictví. Dále uvedli, že přechod vlastnictví byl nulitní pro vady veřejné y přechod zakládající (paakt vydaný gestapem) i vady samotného vkladu (odkázali na ustanovení knihovního zákona v tehdy platném znění); proti závěru odvolacího soudu navíc namítli, že ani bezvadný vklad by nemohl zhojit vadný titul (vydanou veřejnou u). Opakovaně také uvedli, že dědické řízení je kdykoli možné znovu otevřít, je-li nalezeno nové jmění; návrh na doprojednání dědictví nelze zamítnout s poukazem, že dědické řízení bylo pravomocně skončeno; podstata dědického řízení vylučuje možnost žalovat jinak, než prostřednictvím žaloby na určení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Projednávaná ústavní stížnost představuje opakování námitek obsažených již v odvolání a dovolání stěžovatelů, přičemž obecné soudy se s námitkami již vypořádaly. Nejvyšší soud odkázal jak na svou judikaturu, tak na judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní soud po přezkumu soudního spisu dospěl k tomu, že na danou věc dopadají závěry vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. (vyhlášeno pod č. 477/2005 Sb., publikováno ve Sb.n.u.ÚS, sv. 39, str. 493). V ústavní stížnosti není obsažen žádný argument, jenž by odůvodňoval odchýlení se od tohoto stanoviska, proto na ně Ústavní soud plně odkazuje. Ve stanovisku se Ústavní soud vyslovil k otázkám podstatným i pro věc stěžovatelů, tedy k časovému a věcnému vymezení restitučních nároků, k nutnosti limitace změny ve vlastnických vztazích, k právní jistotě ve vlastnických vztazích, k dnešnímu posuzování platnosti nabývacích aktů soudy, k (ne)možnosti uplatňovat právo mimo restituční předpisy, k nápravě majetkových křivd "vzdálenějších", i k institutu určovací žaloby.

Návrh stěžovatelů je tedy třeba posoudit jako zjevně neopodstatněný, když stěžovatelé toliko polemizují se závěrem obecných soudů o nutnosti domáhat se nároku prostřednictvím restitučních předpisů, přičemž tento závěr je zcela kompatibilní s většinovým stanoviskem pléna Ústavního soudu.

Ústavní soud proto postupoval dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Pro úplnost Ústavní soud ještě podotýká, že argumentace stěžovatelů, týkající se otázky res iudicata v dědickém řízení, je zjevně nadbytečná a nedůvodná, když tato otázka byla "ve prospěch stěžovatelů" vyřešena Nejvyšším soudem již v průběhu řízení, a to ve vztahu k prvnímu rozhodnutí odvolacího soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu