Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
59505.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 1796/08
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Č., zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 4. 2008, čj. 69 Co 164/2008 - 112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2007, čj. 17 C 9/2006 - 80. V ústavní stížnosti mj. uvedla, že podala zároveň dovolání k Nejvyššímu soudu ČR pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y ČR, procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy realizuje, v konkrétní a praktické podobě, ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Pokud právní předpis (zde OSŘ ) stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (v konkrétní situaci Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost Nejvyššímu soudu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu , v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. , účinné ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ ].
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu , v novelizovaném znění, stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není tedy důvod.
V dané věci soudce zpravodaj zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu i dovolání. Tím zároveň vyjádřila předpoklad, že se ochrany svých práv dovolá v systému obecných soudů tímto mimořádným prostředkem. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím dovolání začne stěžovatelce běžet lhůta k podání eventuální ústavní stížnosti jak proti rozhodnutí dovolacího soudu o jejím dovolání, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Z těchto důvodů soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2008
František Duchoň
soudce Ústavního soudu