Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 617/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Lubošem Tichým, Václavské náměstí 57, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

V soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení, neboť dle jeho mínění se vyskytly nové okolnosti, které zásadním způsobem mění závěry proběhlého soudního řízení o jeho vině. Jelikož krajský soud návrhu na obnovu řízení nevyhověl, podal bezprostředně po vynesení rozsudku stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že usnesení krajského soudu mu bylo doručeno v průběhu měsíce června 2005 a než se mohl seznámit se závěry soudu a než stihl kontaktovat právního zástupce, byla jeho věc vrchním soudem odmítnuta.

V dalším pak stěžovatel dovozuje přípustnost ústavní stížnosti též proti dřívějším rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. .

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud připomíná, že není další odvolací instancí.

Za účelem posouzení předmětného návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. , z něhož je zřejmé, že stěžovateli bylo napadené usnesení krajského soudu ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. doručeno dne 13. 6. 2005 a jeho právnímu zástupci již 10. 6. 2005. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu bylo přitom vydáno až 11. 7. 2005, to znamená téměř měsíc po doručení rozhodnutí soudu prvního stupně. O skutečnosti, že návrhu na obnovu řízení nebude soudem prvního stupně vyhověno, se stěžovatel dozvěděl dokonce již 1. 6. 2005. Jak plyne z vyžádaného soudního spisu, zůstal stěžovatel, vyjma blanketní stížnosti do protokolu, ve své věci zcela nečinný a nelze tak přičítat odvolacímu soudu k tíži, že v předmětné věci rozhodl již 11. 7. 2005.

Obecné soudy se návrhem stěžovatele na obnovu řízení zabývaly, své závěry v odůvodnění řádně argumentovaly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Dovozuje-li stěžovatel z ustanovení , že lze shledat přípustnost předmětné ústavní stížnosti i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. , je třeba konstatovat, že tato interpretace je mylná. Co se týče procesní stránky, je původní rozhodnutí ve vztahu k obnově řízení zcela samostatným typem řízení a nelze tak přistoupit na myšlenku zachování lhůty k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k původnímu soudnímu řízení. Ustanovení , na které stěžovatel výslovně odkazuje, poukazuje právě na skutečnost, že návrh na povolení obnovy řízení se nepovažuje za poslední opravný prostředek ve věci. Jak vyplynulo z šetření provedeného Ústavním soudem, bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. doručeno stěžovateli dne 11. 2. 2004 a jeho právnímu zástupci dne 6. 2. 2004, přičemž předmětná ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 14. 9. 2005. Chtěl-li tedy stěžovatel výše citovaná rozhodnutí obecných soudů napadnout ústavní stížností, měl tak učinit ve lhůtě dle ustanovení .

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu