Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 37/08

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, č.j. -76, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 1. 2004, č.j. -53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozsudkům obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelka namítá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v d.

Okresní soud Praha-východ žalobě vedlejší účastnice společnosti Larcos, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 88/208 (původní obchodní firma byla KORÁL a. s.) vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit jí částku 2 590 794 Kč sestávající z částek 698 082 Kč (kapitalizovaný smluvený úrok ve výši 10 % p. a. z půjčené částky 2 800 000 Kč od 19. 4. 2000 do 16. 10. 2002), 524 712 Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z dlužné částky 2 800 000 Kč od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002) a 1 368 000 Kč (smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč denně za období od 1. 12. 2000 do 16. 10. 2002).

Následně Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba "v rozsahu 524 712Kč" zamítá, a jinak je jako věcně správné potvrdil ( ).

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, č. j. -113, rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku (na základě dovolání vedlejší účastnice), a ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni 173 370 Kč (k dovolání stěžovatelky), jakož i rozsudek soudu prvního stupně "ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 698 082 Kč", zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, který se týkal částky 1 368 000 Kč, podle , věty první, a odmítl; Nejvyšší soud je v této části neshledal přípustným ani podle ustanovení , odst. 3 , jež jediné přicházelo v úvahu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává v přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě bylo neplatné pro neurčitost. Namítá, že jestliže "Krajský soud v Praze ve svém usnesení -41 ze dne 28. února 2002 ohledně smluvní pokuty uvedl, že ujednání o smluvní pokutě postrádá uvedení doby plnění (což je bez dalšího ujednání neurčité a neplatné), není možné, aby tentýž Krajský soud v Praze ve svém rozsudku č. j. -76 ze dne l. záři 2004 (bez dalšího a v rozporu s § 35 odst. 2 obč.z.) řekl opak". Stěžovatelka rovněž dovozuje, že pokud Nejvyšší soud, který "z důvodu nepřípustnosti dovolání stěžovatelky nemohl zkoumat neplatnost sjednání smluvní pokuty pro její neurčitost", "neshledal (bez dalšího) určitost sjednání smluvního úroku v předmětné smlouvě o půjčce, je nutné na stejném principu postupovat i ve věci určitosti sjednání smluvní pokuty v téže smlouvě o půjčce, protože obojí ujednání postrádá uvedení doby plnění".

Posouzení dovolání je pro hodnocení ústavní stížnosti rozhodující, a jejím důsledkem je, že nebylo možné ji projednat věcně.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle a násl. , přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ) - z povahy věci [srov. a contr. nebo b) ] - jen v případě dovolání přípustného podle (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle , ).

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně ( ) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. , s přiměřeným užitím ). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.

Z citovaného se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Proto z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první, ), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.

V důsledku toho také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.

Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle , jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle , napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.

Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi ( ).

Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení .

Proto - shrnutím uvedeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není (naopak) splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. , odst. 3 ] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ].

Bylo-li dovolání přípustné podle jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. ), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

To je v dané věci významné proto, že stěžovatelka vycházela z toho, že jim dobrodiní ustanovení naopak svědčí.

Tak tomu však není.

Dovolací soud stěžovatelčino dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající jí povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 368 000 Kč, přípustné jen podle - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal. Nikoli však proto, že by se stěžovatelkou nesouhlasil v tvrzení, že dovoláním napadená právní otázka [prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ] je zásadního právního významu, nýbrž proto, že neshledal, že by dovoláním byla jakákoli právní otázka vůbec otevřena; podle obsahu dovolání ( ), je zřejmé, jak uvedl dovolací soud, že vznesenou námitku, že "dohoda o smluvní pokutě je neplatným právním úkonem pro její neurčitost", stěžovatelka sice spojila s tvrzením "nesprávného právního posouzení věci", avšak "její výhrada (posuzována podle obsahu) je ve skutečnosti založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud vybudoval svůj závěr, že smluvní pokuta byla sjednána určitě a je tudíž platná ( odst. l a obč. zák.)". Stěžovatelčiny dovolací námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale jsou "uplatněním dovolacího důvodu podle ", přičemž kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu tohoto dovolacího důvodu nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu o věci samé - v části týkající se výše žalobního požadavku na přiznání smluvní pokuty - po právní stránce.

Vycházeje z obsahu dovolání, nelze než tento závěr hodnotit jako výstižný. Námitky proti skutkovým zjištěním, která se týkala (zejména) výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. a byla určující pro závěr odvolacího soudu, že "povinnost platit smluvní pokutu počíná prvním dnem prodlení s placením půjčky, sjednaného úroku, popř. jejich části a končí dnem, kdy bude celá jistina včetně sjednaných úroků splacena", jež stěžovatelka zde vznesla, logicky nesměřují proti právnímu posouzení věci [ o. s ř.], tím méně pak mohou vést k otázce zásadního právního významu, již rozhodné ustanovení předpokládá. Námitky nesprávnosti skutkových zjištění jsou přitom podřaditelné dovolacímu důvodu podle

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.

Z toho plyne, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Žalovaná (stěžovatelka) způsobem, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu (jeho potvrzující výrok ohledně částky 1 368 000 Kč) dovoláním, neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam ( ). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce zřejmé od počátku.

Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního a druhé stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení.

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovatelce připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování ( a násl. ), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2008

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj