Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1282/08

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. H., zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, proti výrokům III. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. 4. 2006 č. j. -866, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení (ve specifikovaných výrocích), neboť podle jejího mínění jím došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v článcích 36 odst. 1 a d (dále jen "") a a y (dále jen "").

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. 6. 2004 č. j. -698 rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (konkretizovaných pozemků) stěžovatelky (zde žalobkyně) a žalované M. S. (výroky I. - III.); výrokem pod bodem IV. uložil žalované povinnost, aby stěžovatelce do 30 dnů od právní moci rozsudku zaplatila na vypořádání podílů částku 277 803 Kč (výrok IV.). Dále žalované uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 417 359 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání žalované ústavní stížností napadeným rozsudkem, výrokem pod bodem I., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., II. a III. (v upraveném znění) a týmž výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku pod bodem IV. Výrokem III. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 25 858 Kč; stěžovatelku pak zavázal k povinnosti zaplatit na nákladech řízení před soudy obou stupňů českému státu částku 5 531,60 Kč (výrok IV.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení. Stěžovatelka přípustnost dovolání dovodila z a výslovně jím napadla rozhodnutí odvolacího soudu "v rozsahu výroků III., IV. a V.", tj. ve výrocích jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2008 č. j. -940 dovolání stěžovatelky odmítl [dle a ] jako nepřípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů za situace, kdy byla zcela úspěšná, je v příkrém rozporu s ust. , a tím i porušením jejích ústavně zaručených práv.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, v jejím odůvodnění však proti němu nebrojí a jeho zrušení nenavrhuje.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Podle ustanovení , lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatelka s doručením usnesení dovolacího soudu (dne 18. 4. 2008) zjevně spojila úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu, ačkoli ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí nesměřuje, resp. stěžovatelka nenavrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.

V dané věci je rozhodné, že odmítavé usnesení dovolacího soudu bylo přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že stěžovatelčino dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení nebylo ze zákona přípustné (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. , na které Nejvyšší soud odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí).

Ačkoli Ústavní soud závěry dovolacího soudu pokládá za správné, není povolán k jejich přezkumu, jelikož - jak bylo výše zaznamenáno - toto rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností nenapadla; odtud se podává, že z nich musí vycházet.

Dovolání, které není (objektivně) přípustné, nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného ), a nepřichází zde ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu . V důsledku toho se dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího) uplatnit nemůže, což je v dané věci významné proto, že stěžovatelka zjevně vycházela z toho, že jí naopak svědčí.

Pak ovšem bylo nezbytné šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uplynutí této lhůty, tedy opožděně (rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelce doručen již dne 1. 6. 2006).

Ústavní soud nepřehlédl, že poučení odvolacího soudu o dovolání nebylo zcela výstižné, jestliže v něm nebyly odlišeny výroky, proti nimž je dovolání přípustné od těch, proti nimž naopak přípustné není. Jelikož však nepřípustnost dovolání do nákladových výroků je samozřejmá (nepochybná), pak - zejména v situaci kvalifikovaného stěžovatelčina zastoupení (advokátem) - tuto okolnost Ústavní soud v dané věci nepokládá - ve vztahu k učiněným závěrům - za významnou.

Ústavní soud proto ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2008

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj