Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1602/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Y. B. a Ing. L. B., zastoupených Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Mánesova 19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2008 č. j. -146 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2006 č. j. -100, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. června 2008, se stěžovatelé podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle , a d (dále jen ""). Návrh na zrušení napadených rozhodnutí spojili stěžovatelé s návrhem na odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí podle ustanovení .

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 17. srpna 2004 u Městského soudu v Praze domáhali zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. července 2004 č. j. MHMP-63727/2004/OST/Kš/Hn, kterým bylo změněno, prakticky však potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15, odboru výstavby, ze dne 19. března 2004, č. j. OV/03/101/PL/Mu, kterým bylo nařízení odstranění nepovolené stavby "Montovaného rodinného domu včetně inženýrských sítí, oplocení a vjezdu" umístěných na pozemcích v k. ú. Štěrboholy v souladu s ustanovením , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Městský soud rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006 č. j. -100 žalobu stěžovatelů jako nedůvodnou zamítl. Na základě podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. března 2008 č. j. -146 kasační stížnost zamítl. Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před orgány veřejné moci netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům známy.

Stěžovatelé ve své obsáhlé ústavní stížnosti namítali, že v provedeném řízení byla porušena rovnost účastníků řízení a jejich právo vlastnické a právo na spravedlivý proces. Soudy totiž podle jejich tvrzení nenapravily nesprávný úřední postup stavebních úřadů obou stupňů při dodatečném povolování stavby rodinného domu stěžovatelů, jelikož ve stavební praxi je zcela běžné, že nepovolená stavba je dodatečně povolována. Dále stěžovatelé namítali, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelů uplatněnými v důvodech kasační stížnosti, konkrétně námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku napadeného kasační stížností pro nedostatek odůvodnění a provedl nové hodnocení tvrzení účastníků řízení, aniž se k němu měli možnost vyjádřit. Místo toho, aby soud řešil jedinou relevantní neshodu se správními úřady o včasnosti či opožděnosti jejich žádosti o dodatečné stavební povolení, řešil to, co předmětem řízení vůbec nebylo. Stěžovatelé připustili, že vycházeli z názoru, že v řízení o nařízení odstranění stavby lze ukládat stavebníkovi povinnosti zásadně až poté, co předchozí stavební řízení bylo pravomocně zastaveno stejně jako, že žádost o dodatečné stavební povolení stavby je totožná s žádostí o vydání stavebního povolení. Stěžovatelé považují rozsudek Nejvyššího správního soudu za překvapivý, neboť tento soud dospěl na základě naprosto stejných skutkových tvrzení a předložených důkazů, jako měly všechny předchozí instance, k jinému (opačnému) právnímu závěru týkajícímu se otázky platnosti žádosti o dodatečné povolení stavby. Stěžovatelé mají totiž za to, že stavební úřad je nikdy neinformoval o tom, že jejich podání do protokolu o dodatečném povolení stavby ze dne 3. června 2004 vykazuje vady a že má být v přiměřené lhůtě a po poučení o následcích nesplnění výzvy doplněna. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

a

.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ ]. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Je zcela evidentní, že podanou ústavní stížností stěžovatelé toliko pokračují v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Stěžovatelé očekávají, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelů o nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze, či o překvapivosti rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se žalobou a posléze podanou kasační stížností stěžovatelů podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ani libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení stavebního zákona, Ústavní soud neshledal, že by soudy tyto normy vykládaly a užívaly, resp. neužívaly, na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění, ani že by právní závěry těmito soudy učiněné byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o interpretaci a aplikaci podústavního práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny.

Ustanovení y zaručuje každému právo vlastnit majetek a přiznává vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. však nestanoví, že by vlastnické právo bylo absolutně neomezené. Ustanovení omezení vlastnického práva zjevně připouští. Zákonodárce může vlastnické právo zákonem omezit z důvodů ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů, zejména lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (y) přitom nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře. Tato interpretace je v souladu též s ochranou vlastnictví podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle tohoto ustanovení Evropský soud pro lidská práva stručně řečeno posuzuje, zda omezení užívání majetku (vlastnického práva) sleduje legitimní cíl, zda je v souladu s vnitrostátním právem a zda je přiměřené ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli. Stěžovatelé tak nemohli legitimně očekávat, že jim nebude odstranění stavby nařízeno a že by jejich "černá stavba" mohla snad dokonce požívat ochrany, kterou poskytuje pokojnému užívání majetku Dodatkového protokolu k Úmluvě (srov. rozsudek ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polaceková proti České republice, ze dne 10. července 2002, stížnost č. 39794/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Takové očekávání nebylo totiž podloženo ani zněním zákona, judikaturou ani postupem rozhodovacích orgánů, ale bylo zjevně založeno jen na právně nijak neodůvodněné naději stěžovatelů, že tyto orgány vůči nim nebudou postupovat důsledně a budou tolerovat jejich tvrzení, kterými prezentovali naprosté nepochopení aplikovaných ustanovení a odst. 2 a nerespektování poučení stavebního úřadu Městské části Praha 15, který je již sdělením ze dne 10. listopadu 2003 poučil, že podle ustanovení stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníkům stavby postavené bez stavebního polení, pokud nepodají žádost o její dodatečné povolení (č. listu 10 soudního spisu). Rozhodnutí, jímž je podle nařízeno odstranění nepovolené stavby postavené bez stavebního povolení, sleduje legitimní cíl spočívající v zájmu na zachovávání stavební kázně. Stanovení povinnosti odstranit "neoprávněnou" stavbu je zásahem přiměřeným sledovanému cíli, neboť jiným opatřením by ho nemohlo být dosaženo. Nejde totiž o sankci, která by se alternativně nabízela např. vedle pokuty za přestupek proti stavebnímu řádu, nýbrž opatřením, jehož cílem je navrácení území v původní stav (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2004

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, roč. 2004, str. 39).

Lze konstatovat, že v řízení o odstranění stavby podle ustanovení z. č. mohlo být dodatečné stavební povolení vydáno pouze v případě, že o ně v rámci řízení o odstranění stavby stavebník (vlastník) požádal. Pravidla stanovená obecně závaznou normou, která mají být přiměřeně použita, nelze obcházet ani institutem správního uvážení. Příslušný stavební úřad tedy nemohl v případě, že stavebníci odmítali žádost o dodatečné stavební povolení podat, postupovat jinak, než nařídit odstranění stavby. Stejně tak ve věci rozhodující soudy byly vázány platnými právními normami a jejich rozhodnutí nelze z ústavně právního pohledu nic vytknout. Nová právní úprava v ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ze dne 14. března 2006, již obsahuje postup, podle něhož "...jestliže stavebník (vlastník stavby) požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení ( až 3), stavební úřad řízení o odstranění stavby přeruší a vede dále řízení o podané žádosti, tj. o dodatečném povolení stavby". I v tomto případě je však podmínkou vydání stavebního povolení žádost stavebníka o dodatečné povolení stavby. Nařídí-li tedy stavební úřad vlastníkovi stavby její odstranění, může být za splnění zákonem daných podmínek tato stavba dodatečně povolena. Bude-li předmětem dodatečného povolení stavba již dokončená, může v něm stavební úřad vyjádřit souhlas s jejím užíváním.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátáy, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že jejich základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.

K uvedeným odkazům stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu lze ve stručnosti uvést, že na posuzovanou věc nedopadají.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v daném případě nezjistil porušení stěžovateli tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

K návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení , Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu