Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 335/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupené Mgr. Stanislavem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. února 2008 a doplněnou dne 7. dubna 2008, dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 6 ], se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí dovolacího soudu vydané ve věci žalobce Stavebního bytového družstva „Život“ o vyklizení bytu.

Stěžovatelka má zato, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Tvrdila, že bylo porušeno její právo zaručené a d (dále jen „ “) právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka tvrdila, že řízení před obecnými soudy bylo postiženo takovými vadami, v jejichž důsledku došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, které odůvodnila nesprávným právním posouzením věci, když odvolací soud z provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávný právní závěr. Stěžovatelka uvedla, že i v případě, kdy uživatelem bytu je člen bytového družstva, měl by se o ukončení jeho členství v družstvu najisto dozvědět. Postup při platném ukončení členství v družstvu, a z toho plynoucí ukončení nájemního vztahu, nepostačuje k doručení rozhodnutí o vyloučení za užití pouhé fikce doručení. Za obdobné situace, kdy má dojít k ukončení nájemního vztahu, je tak pozice jednotlivých skupin nájemníků rozdílná a vůči vylučovaným členům družstva, jenž jsou uživateli bytu, diskriminační. Dle názoru stěžovatelky je tímto postupem porušena zásada rovnosti v právech u jednotlivých skupin nájemníků.

Pochybení v řízení před obecnými soudy stěžovatelka spatřuje i v tom, že obecné soudy nevyhověly důkazním návrhům stěžovatelky a řádně se s nimi nevypořádaly, tímto postupem došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pochybení obecných soudů nenapravil ani dovolací soud, který odmítl dovolání jako nepřípustné a důkazní návrhy o dlouhodobé nepřítomnosti stěžovatelky v místě bydliště označil za nepřípustné skutkové novoty. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.

II.

Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Poté Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

V prvé řadě nutno podotknout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout.

Ústavní soud připomíná, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže by vyslovené právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo tehdy, jestliže by byl v procesu aplikace „jednoduchého práva“ obsažen prvek svévole, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, anebo prvek extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejích ústavně zaručených právech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2006

sp. zn.

, dostupný na http://www.judikatura.cz/, nebo nález ze dne 8. července 1999

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud shledal, že se o žádný z výše uvedených případů protiústavní aplikace práva v projednávané věci nejednalo a názor, vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, je ústavně konformní. Obecné soudy tedy nepochybily, jestliže o tento právní názor opřely odůvodnění svých rozhodnutí.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2007 ( ) je zřejmé, že stěžovatelka použila dovolací důvod dle a rovněž i dovolací důvod dle jímž brojila proti skutkovým zjištěním, jež učinily obecné soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky doručení rozhodnutí stěžovatelce o vyloučení z družstva shromážděním delegátů. Dále v závislosti na tom i otázku jejího vyloučení z družstva, zániku nájmu a vyklizení bytu. V citovaném usnesení Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč nelze v dovolacím řízení přihlédnout ke skutkovým novotám. Stěžovatelka v daném případě netvrdila a ani nenabídla žádný důkaz, že v řízení před soudem nalézacím a odvolacím fakticky nedošlo k doručení usnesení shromáždění delegátů z důvodu její nepřítomnosti v místě bydliště. Stěžovatelka se s tímto právním názorem neztotožnila a ve své ústavní stížnosti předložila svou vlastní interpretaci předmětného ustanovení.

Z ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu přitom vyplývá, že k zániku členství stěžovatelky v družstvu došlo nejpozději dne 22. listopadu 2001 a k témuž dni ji zanikl ve smyslu § 714 obč. zák. i nájem bytu a že poté již byt užívala bez právního důvodu. Odvolací soud při řešení zániku členství se od ustálené judikatury neodchýlil a proto dovolací soud správnost právního závěru odvolacího soudu považoval za souladný se soudní praxí.

K uplatněným námitkám stěžovatelky dovolací soud uvedl, že mu nepřísluší v řízení o vyklizení družstevního bytu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého práva vyplývajícího z ustanovení a 4 , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “), v době doručování usnesení shromáždění delegátů. Jestliže tak neučinila, nebyla dostatečně bdělá při ochraně svých práv. Dále rovněž dovodil, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvou etapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tím, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Nejvyšší soud argumentoval uveřejněnou judikaturou a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe. S ohledem ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu dle , vyřešil dovolací soud otázku zániku členství stěžovatelky v družstvu a s tím související otázku zániku nájmu bytu v souladu s judikaturou. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro jeho nepřípustnost podle věty první a

Ústavní soud uvádí, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace „podústavního“ zákona přísluší právě obecným soudům a v konečné instanci Nejvyššímu soudu, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu [ , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Je to tudíž dle přesvědčení Ústavního soudu právě Nejvyšší soud, který v rámci svého poslání sjednocovatele judikatury obecných soudů zaujímá konečné stanovisko k právním otázkám souvisejícím se zánikem členství stěžovatelky v družstvu a s tím související otázkou zániku nájmu bytu. Nejvyšší soud tak učinil, a to zejména svými rozhodnutími, na něž je v napadeném usnesení odkazováno.

Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s tehdy již ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly. Proto lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jejího tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzené porušení rovnosti stran. Dle jeho názoru stěžovatelka mylně ztotožnila rovnost, která je ústavně chráněným principem a jedním z komponentů spravedlivého procesu.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2008

Jan Musil v. r.

předseda senátu