Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 556/08

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem v Praze 4, Táborská 29, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 12. 2007 č. j. -14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 1. 3. 2008, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze 10. 6. 2008, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení, kterým bylo podle rozhodnuto, že věc, v níž se stěžovatel domáhal toho, aby žalovanému T-Mobile Czech Republic, a. s., byla uložena povinnost zveřejnit na své náklady v žalobě specifikovanou omluvu, příp. zaplatit stěžovateli 10 miliónů Kč, se vylučuje k samostatnému řízení (výrok I), a že věc, ve které se stěžovatel domáhal toho, aby soud uložil žalovanému zaplatit jemu a jím vedené politické straně částku 10 miliónů Kč, se vylučuje k samostatnému řízení (výrok II).

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v projednávaném sporu nejde o dvě věci, ale o věc jednu, ve které stěžovatel uplatňuje více nároků, jež ovšem tvoří jeden nedělitelný soubor. I kdyby se však jednalo o více věcí, není k takovému postupu důvod, neboť jde o věci, které spolu skutkově souvisí a týkají se týchž účastníků. Rozdělením projednávané věci prý dojde k tomu, že stěžovatelem vznášené nároky nebudou moci být uspokojeny a že dojde k neúměrnému časovému prodlužování při projednání celé věci. Dle stěžovatele soud postupoval v rozporu s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a a d.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že ač vady návrhu byly stěžovatelem odstraněny, nelze se jím věcně zabývat, neboť není přípustný.

Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle písm. d) y představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ve spojení s a 4 ), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení .

V posuzované věci sice není proti předmětnému usnesení možno podat odvolání, nicméně nejde o rozhodnutí "konečné" (tedy o rozhodnutí, jímž se s konečnou platností rozhoduje o stěžovatelových právech či povinnostech), ale pouze o rozhodnutí procesní, kterým se upravuje vedení řízení; v rámci něho stěžovatel může - pro případ pro něj nepříznivého soudního rozhodnutí ve věci samé - uplatňovat své námitky proti danému postupu soudu prvního stupně, a to cestou řádných a případně i mimořádných opravných prostředků (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne sp. zn. 20. 3. 2007

sp. zn.

a 7. 2. 2007

sp. zn.

, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2008

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu