Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1293/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. E., zastoupené Mgr. Jaroslavou Dospělovou, advokátkou advokátní kanceláře v Praze 1, Na Florenci 1, směřující proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu č. j. -652 ze dne 27. února 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na soudní ochranu dle d (dále jen " ") a práva na spravedlivý proces dle Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s odkazem na porušení y zakazujícího zneužití vlastnictví na újmu práv druhých domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. Ústavní soud zjistil, že dne 15. února 1996 bylo u uvedeného soudu zahájeno řízení, v němž se právní předchůdkyně stěžovatelky - její matka E. M. - žalobou domáhala, aby původně žalovanému Fondu národního majetku České republiky (dále jen "Fond") bylo uloženo uzavřít s její osobou dohodu o prodeji majetku týkající se v žalobě specifikovaných pozemků a budov. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem č. j. -513 ze dne 7. prosince 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") žalobu zamítl a uložil stěžovatelce uhradit Fondu náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. -593 ze dne 21. března 2007 (dále jen " rozhodnutí odvolacího soudu") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z účastníků (na straně žalované právní nástupce Fondu Česká republika - Ministerstvo Financí České republiky) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo výrokem I. usnesení Nejvyššího soudu č. j. -652 ze dne 27. února 2008 (dále jen "napadený výrok") odmítnuto. Výrokem II. téhož usnesení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Stěžovatelka projednávanou stížností brojí proti napadenému výroku s tím, že toto rozhodnutí podle tvrzení stěžovatelky "bylo vydáno a je v rozporu se zákonem i zejména s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, čímž byla stěžovatelka přímo zkrácena na svých právech tímto rozhodnutími a předchozími rozhodnutími správních orgánů, jimiž se zrušila a závazně určila její práva a povinnosti, kdy napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno, stejně jako předcházející rozhodnutí v této věci zejména s odkazem na rozhodnutí Vlády České republiky č. 1008 ze dne 20. října 2004" (konec citace).

Ústavní soud, vázán petitem stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, již na tomto místě upozorňuje, že projednávaná stížnost směřuje pouze proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu č. j. -652 ze dne 27. února 2008, nikoli proti rozhodnutím obecných soudů předcházejícím tomuto usnesení obsahujícímu napadený výrok. Ústavní soud se proto bude zabývat pouze ústavností napadeného výroku.

V bodech I. - V. rozsáhlé stížnosti stěžovatelka popisuje průběh uplatnění a vypořádání restitučního nároku uplatněného její právní předchůdkyní - matkou E. M., včetně rozhodování Vlády České republiky (dále jen "Vláda") a Ministerstva financí České republiky (dále jen "Ministerstvo") týkající se způsobu jeho vypořádání. Stěžovatelka na tomto místě zejména napadá rozhodnutí Vlády č. 1008 ze dne 20. října 2004 a rozhodnutí Ministerstva č. j. 42/114371/2004 ze dne 25. října 2004, kterými mělo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv. K tomu je nutno konstatovat, že uvedená rozhodnutí Vlády a Ministerstva jednak nejsou předmětem projednávané stížnosti, jednak již byla předmětem rozhodování Ústavního soudu. Ten ústavní stížnost stěžovatelky proti těmto rozhodnutím, o níž bylo vedeno řízení pod

sp. zn.

, jako zjevně neopodstatněnou odmítl. S ohledem na tyto skutečnosti považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatelky uvedená v projednávané stížnosti vztahující se k těmto rozhodnutím za irelevantní.

V bodech VI. - VII. stížnosti stěžovatelka předkládá výtky proti rozhodnutím obecných soudů, které rozhodovaly ve shora uvedeném soudním řízení. S ohledem na výše uvedenou zásadu vázanosti Ústavního soudu petitem ústavní stížností, nikoli jejím odůvodněním, a tedy s ohledem na skutečnost, že předmětem tohoto řízení je pouze napadený výrok, nikoli předcházející rozhodnutí obecných soudů, bere Ústavní soud v potaz pouze tvrzení stěžovatelky vážící se k napadenému výroku. Ostatní tvrzení stěžovatelky považuje Ústavní soud opět za irelevantní. Dle náhledu Ústavního soudu se ostatně jedná o pouhou polemiku se závěry obecných soudů, které jsou navíc podpořeny též závěry Ústavního soudu, který v dané věci i věcech obdobných již v minulosti rozhodoval. V podstatě všechny námitky směřující proti rozhodnutím obecných soudů předcházejícím napadenému výroku stěžovatelka navíc uplatnila již před obecnými soudy, včetně soudu dovolacího. V bodě VII. stížnosti stěžovatelka opět předkládá též své námitky proti shora uvedenému rozhodnutí Vlády č. 1008 ze dne 20. října 2004 a rozhodnutí Ministerstva č. j. 42/114371/2004 ze dne 25. října 2004. O těchto námitkách platí totéž co je uvedeno v předcházejícím odstavci.

Ve vztahu k napadenému výroku stěžovatelka v projednávané stížnosti přináší minimum argumentů. Stěžovatelka uvádí, že usnesením Nejvyššího soudu č. j. -652 ze dne 27. února 2008 (obsahujícím napadený výrok) bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle y a právo na spravedlivý proces dle odst. Úmluvy, když se soud (zřejmě myšleno Nejvyšší soud) nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky (není uvedeno které konkrétně má stěžovatelka na mysli). Podle stěžovatelky nelze nepřezkoumat rozhodnutí vlády o privatizaci, resp. její změně a soud (zřejmě myšleno opět Nejvyšší soud) tak má svým postupem nechávat v platnosti protiprávní jednání vlády, čímž znemožňuje stěžovatelce domoci se svého práva u soudu dle výše uvedených ustanovení y a Úmluvy. Soud (zřejmě myšleno opět Nejvyšší soud) měl pak postupovat též v rozporu s y a Úmluvy, neboť podle stěžovatelky sice stanovuje nemožnost soudu přezkoumávat rozhodnutí o privatizaci, ale nikoliv již rozhodnutí, která nejsou vydána v souladu s tímto zákonem, kdy tímto způsobem by navíc v případě, kdyby byl vlastníkem stát, došlo ze strany vlády ke zneužití vlastnictví na újmu práv stěžovatelky a tedy porušení y.

Stěžovatelka závěrem, v bodě VIII. stížnosti, navrhuje, aby Ústavní soud napadený výrok zrušil a věc vrátil Nejvyššímu soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud napadeným výrokem rozhodl naprosto správně. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v odůvodnění usnesení obsahujícího napadený výrok vyloženy, přičemž Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak shledáno nebylo.

Stěžovatelce se zásah do jejích základních práv nepodařilo prokázat a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu