Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 271/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ř. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2007, č.j. -66, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - západ (dále jen "OS") usnesením ze dne 7. 11. 2007, č.j. -58, v řízení o žalobě žalobce (stěžovatele) proti žalovanému Karlovy Vary Real Estate, s.r.o. (dále jen "žalovaný"), zastavil řízení (výroková část I.) a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci (stěžovateli) náhradu nákladů řízení ve výši 10.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta stěžovatele (výroková část II.), a že se stěžovateli vrací na zaplaceném soudním poplatku částka ve výši 3000,- Kč (výroková část III.). OS poukázal na to, že za situace, kdy žalovaný dne 5. 11. 2007 doručil soudu odstoupení od smlouvy o budoucím uzavření kupní smlouvy a kdy stěžovatel (vzhledem k hmotněprávnímu úkonu žalovaného) vzal při ústním jednání dne 7. 11. 2007 žalobu v plném rozsahu zpět a žalovaný se zpětvzetím souhlasil, postupoval soud podle , odst. 2 a odst. 4 a řízení zastavil. OS o nákladech řízení rozhodl podle , neboť dospěl k závěru, že procesní zavinění je na straně žalovaného, který až po stěžovatelově podání učinil hmotněprávní úkon, a to odstoupení od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, které si v této smlouvě účastníci ujednali. Soud žalobci přiznal částku 8.000,- Kč dle vyhl. č. , 4x režijní paušál po 300,- Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, vyjádření ze dne 13. 9. 2007 a účast na jednání dne 7. 11. 2007) a 19% DPH ve výši 1.520,- Kč, celkem částku ve výši 10.720,- Kč na platební místo dle

Stěžovatel podal proti citovanému usnesení odvolání, které směřovalo jen do výrokové části II., tj. jen proti výroku o nákladech řízení. Uvedl, že odměna měla být určena podle , neboť předmětem řízení bylo plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí s jasně vymezenou kupní cenou.

Krajský soud v Praze (dále jen "KS") usnesením ze dne 27. 12. 2007, č.j. -66, usnesení OS v napadené výrokové části II. o nákladech řízení potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení částkou 952,- Kč. KS připomněl, že OS správně odůvodnil usnesení ze dne 7. 11. 2007, č.j. -58, odkazem na věta druhá , neboť vycházel z toho, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. KS konstatoval, že sporná je pouze výše náhrady, která se má stěžovateli dostat. Odvolací soud se v této věci plně ztotožnil s tím, jak tuto výši náhrady OS určil. Žaloba zcela jasně zněla na nahrazení chybějícího projevu vůle, tj. souhlasu s uzavřením kupní smlouvy, ze strany žalovaného. Takto vymezenému předmětu řízení odpovídá podle odměna advokáta ve výši 8.000,- Kč, přičemž je nerozhodné, jaká je výše plnění stanovená ve smlouvě, jejíž uzavření se podáním žaloby vynucuje. KS dovodil, že "tato částka by měla pro stanovení odměny advokáta význam ve sporu o její zaplacení; to však není na pořadu věcí".

Usnesení Krajského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. Poukázal na to, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces deklarovaného v d (dále jen " ") a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právním pomoc ve smyslu y. Stěžovatel se domnívá, že napadené usnesení bylo vydáno na základě nesprávného výkladu právních předpisů, v rozporu s postupem soudů ve srovnatelných případech (a tedy s porušením principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí); navíc prý v jeho prospěch svědčí logický a jazykový výklad relevantních ustanovení.

Stěžovatel konečně uvedl, že si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud opakovaně vyjadřuje názor, že není povolán přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů v takovém rozsahu, aby se stal jejich faktickou třetí instancí, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například dojde-li k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem. Stěžovatel se však domnívá, že v souzené věci taková situace nastala, neboť stanovená odměna advokáta činí méně než 4% odměny vypočtené v souladu s a je k ní v hrubém nepoměru.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2007, č.j. -66, zrušuje.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy ( y ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y (srov. y ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců ( , 82 y ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů ( ). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Taková situace právě v souzené věci nastala.

Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, z nichž zřetelně plyne, proč o náhradě nákladů rozhodly výše uvedeným způsobem. V odůvodnění KS byl podán sice stručný, ale přehledný sled důvodů a odkazů na příslušná ustanovení a , z nichž je jasně patrný důvod rozhodnutí okresního soudu ve výrokové části II. a tedy i důvod, proč nebylo možné vyhovět stěžovatelovu odvolání. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu - a nejde ani o postup svévolný. KS srozumitelně a jasně uvedl důvody, které jej k jeho závěru vedly. Jeho argumentace je logická, přehledná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.

Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově úvaze, že by se obecné soudy (a Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti) měly zabývat stěžovatelem uváděným hrubým nepoměrem mezi (v souzené věci) stanovenou sazbou odměny advokáta podle a (stěžovatelem) požadovanou sazbou odměny podle předmětu řízení (částku uvedenou ve smlouvě) dle citované vyhlášky. Ústavní soud musí za této situace znovu připomenout argumentaci KS v jeho odůvodnění; tam KS jasně a přesvědčivě uvedl, že žaloba zněla na nahrazení chybějícího projevu vůle (souhlasu s uzavřením kupní smlouvy) ze strany žalovaného [čemuž odpovídá stanovení sazby odměny podle ] a nikoli na plnění ze smlouvy (vyjádřené v penězích), jež by mělo pro stanovení odměny advokáta význam až ve sporu o její zaplacení. KS správně uvedl, že takový spor však není předmětem řízení. Ústavní soud nemá důvod na této argumentaci cokoli měnit.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu