Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1040/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 17. 1. 2006 č.j. 290128116/B/2006, rozhodnutí Ministerstva obrany ČR ze dne 12. 5. 2006 č.j. 421/3-635D-4/2001/DP-7542, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2007 č.j. -54 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008 č.j. -88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel výslovně jen rozhodnutí Ministerstva obrany ČR, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 17. 1. 2006 č.j. 290128116/B/2006 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2007 č.j. -54. Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listin je však patrné, že stěžovatel napadá i ostatní rozhodnutí ve věci. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné i z toho, že stěžovatel odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti až od doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud tedy v souladu se svou judikaturou, navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí správních orgánů a správních soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:

Stěžovatel se na Ministerstvu obrany ČR domáhal přiznání zvláštního příspěvku k důchodu ve smyslu , o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945. Ministerstvo obrany ČR, Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 17. 1. 2006 č.j. 290128116/B/2006 žádosti stěžovatele nevyhovělo z důvodu, že nesplňuje podmínky stanovené v ust. bodu 2 , neboť v době zařazení u jednotek PTP nevykonával základní vojenskou službu. K odvolání stěžovatele rozhodovalo ve věci Ministerstvo obrany ČR, sekce personální, odbor platové politiky a sociálních věcí, jenž rozhodnutím ze dne 12. 5. 2006 č.j. 421/3-635D-4/2001/DP-7542 odvoláním napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdilo. Proti posledně citovanému rozhodnutí podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Plzni žalobu, která však byla rozhodnutím ze dne 30. 5. 2007 č.j. -54 zamítnuta, a stejný osud postihl i posléze podanou kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji zamítl svým rozhodnutím ze dne 24. 1. 2008 č.j. -88.

Jak Krajský soud v Plzni, tak i Nejvyšší správní soud, vycházely při svém rozhodování z dosavadní judikatury týkající se řešení nároků tzv. leteckých akademiků, když neshledaly právní důvod se od ní odchýlit. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že v souladu s uvedenou judikaturou došlo k založení služebního poměru vojáka z povolání okamžikem dobrovolného vstupu do československé branné moci. Tento závěr opírají o osvědčení FMO ze dne 29. května 1992 ev. č. 9904/B3, podle kterého stěžovatel dne 1. října 1948 zahájil studium na vojenské škole (Letecké vojenské akademii, dále jen "LVA"), tímto dnem byl současně přijat do služebního poměru vojáka z povolání, z něhož byl propuštěn dne 10. května 1952, když před ukončením služebního poměru byl dnem 19. února 1951 vyloučen

ze studia na vojenské škole. Dnem přijetí do LVA začali pak vojenští akademici vykonávat zákonitou prezenční službu, kterou stěžovatel vykonal dne 30. září 1950. Po uplynutí této doby byl po dobu pokračujícího studia vojákem v další činné službě, což odpovídá i znění bodu G/8 směrnice pro příjem uchazečů do LVA. V tomto postavení se nacházel i po dobu služby u jednotek PTP, ke kterým byl umístěn od 28. 2. 1951 (fakticky od 1. 9. 1951) do 9. 5. 1952, a to po vyloučení z LVA. Správní soudy dále shledaly, že křivda vyloučení ze studia i zařazení a pobyt u jednotek PTP byla již napravena na základě rehabilitačního osvědčení vydaného podle ust. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Doba další činné vojenské služby, kterou stěžovatel v rozhodné době vykonával, byla započtena a zhodnocena pro nárok na starobní důchod jako služební poměr vojáka z povolání a pro tehdejší účely důchodového zabezpečení byla tato doba hodnocena jako výkon funkce I. kategorie. I z tohoto důvodu nelze tedy hodnotit dobu strávenou u PTP jednou jako dobu další činné služby a podruhé jako dobu základní vojenské služby. Stěžovatel by byl v takovém případě za službu u jednotek PTP odškodněn dvakrát, což je v rozporu s účelem a smyslem , tedy poskytnout zvláštní příspěvek k důchodu těm, kteří byli u jednotek PTP po dobu základní vojenské služby, splňují-li další zákonné podmínky. Nemluvě ani o tom, že stěžovatel základní vojenskou službu již předtím absolvoval a nebylo ji možno vykonávat opětovně.

Stěžovatel rozhodnutí vydaná v projednávané věci napadl ústavní stížností s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z d (dále jen "") a dále y ČR, a proto se domáhá jejich zrušení. Jádro podané ústavní stížnosti tvoří nesouhlas s výše uvedeným právním posouzením celé věci. Stěžovatel zejména odmítá jako nesprávnou úvahu správních orgánů a soudů, že letecký akademik byl současně se zahájením studia na LVA přijat do služby vojáka z povolání. Naopak je podle něho správný závěr, že podle platného vojenského předpisu Š-II-I a podle směrnice pro příjem do LVA bylo postavení přijatých uchazečů již od počátku určeno jako další činná služba podle ust. § 19 zákona č. 193/1920 Sb., branný zákon republiky Československé (dále jen "branný zákon"). Dále namítá, že žádné spojení přijetí do vojenské školy s výkonem prezenční služby branný zákon neznal, a trvá na tom, že se tedy po vyloučení z LVA a po dobu služby u jednotek PTP nalézal v postavení vojáka základní služby. K argumentaci správních soudů, podle níž by byl za tutéž věc odškodněn opakovaně, uvádí, že jak , tak ani , nevylučují možnou aplikaci obou předpisů najednou. Zvláštní příspěvek, o který žádal, není součástí důchodu, nýbrž náhrada za újmu, která dle jeho názoru rehabilitovaným důchodcům vznikla postupnou ztrátou výhod přiznaných jim jinými předpisy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu ČR a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (y), opakovaně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", neboť ten náleží soudům obecným. Je úkolem soudů vyšších stupňů, zde Nejvyššího správního soudu, zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy též z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Vyjádřeno jinými slovy, ani Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z y ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, stejně jako Krajský soud v Plzni, podle názoru Ústavního soudu, dostály.

V reakci na námitky stěžovatele hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda správní soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp., zda právní závěry jimi učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal. Správní soudy v daném případě postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se spornými otázkami velmi podrobně zabývaly, svoje argumenty dostatečně odůvodnily a opřely je o příslušná zákonná ustanovení, která standardním způsobem vyložily. Jejich právním závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout a Ústavní soud na ně zcela odkazuje.

Pokud jde o nesouhlas stěžovatele se samotným výkladem problematiky provedeným správními soudy, lze jen podotknout, že odlišný právní názor účastníka řízení od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor ještě neznamená porušení práva na soudní ochranu. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze v žádném případě vykládat jako garanci úspěchu v řízení, tj. jako zaručení přímého a bezprostředního práva jednotlivce na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům, jak sám vnímá a interpretuje.

Pokud jde o tvrzené porušení článku 90y ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení vě ČR, je zřejmé, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1y) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu