Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1521/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ADMOND, s. r. o., se sídlem v Praze 7, V Závětří 1478/6, zastoupené JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008 č. j. -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení d (dále jen "") a y (dále jen "") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež bylo vydáno v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem pro zmeškání (, 3 ) ze dne 15. 11. 2007 č. j. -17 Obvodní soud pro Prahu 7 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatil žalobci (P. T.) částku 36 468 Kč s příslušenstvím, a ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil. Odmítl kritiku stěžovatelky, vtělenou do odvolání, a uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly v daném případě splněny.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud přistupoval k posouzení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání "čistě formálně", aniž by se blíže zabýval námitkami obsaženými v jejím odvolání, což platí především o odkazu na nález Ústavního soudu

sp. zn.

. Připomíná, že vydání rozsudku pro zmeškání není povinností, nýbrž toliko možností, jež je soudu k dispozici v případě kvalifikované nečinnosti žalovaného, a tato podmínka v její věci splněna nebyla; jednání soudu se nevyhýbala, a naopak dala najevo zájem na řešení sporu, a proti dříve vydanému platebnímu rozkazu podala odpor, který následně i odůvodnila a navrhla provedení konkrétního důkazu.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti nepřicházejí v úvahu a stěžovatel je ani netvrdí) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze. Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - zde proto dán není.

Nemá-li - jak bylo výše řečeno - Ústavní soud ambice posuzovat věcnou stránku výsledku občanskoprávního řízení, pak mu přísluší se omezit na zjištění, že v něm vydané rozhodnutí není založeno na výkladovém excesu, resp. "svévoli", a to lze bez větších potíží učinit, bez ohledu na to, že by přicházela v úvahu i aplikační verze jiná (ústavní stížnost totiž nepředstavuje, jak bylo výše řečeno, další opravný prostředek v režimu obecného soudnictví).

V usnesení

sp. zn.

Ústavní soud judikoval, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno.

Tento závěr není v rozporu ani s právními názory vyslovenými v nálezech (na které stěžovatelka odkazuje)

sp. zn.

a

. V prvém případě byl právní zástupce stěžovatele v okamžiku začátku jednání přítomen v sídle soudu a do jednací síně se fyzicky dostavil s nepatrným (pětiminutovým) zpožděním; v druhém případě byly konkrétní skutkové okolnosti rovněž podstatně odlišné od nyní projednávané věci, neboť tam se stěžovatelka k jednání nedostavila, vyčkávajíc vyjádření soudu o jeho dalším postupu (srov. usnesení

sp. zn.

).

Skutečnost, že stěžovatelka podala odpor proti platebnímu rozkazu a navrhla provedení určitého důkazu (výslechu svědka), za překážku vydání rozsudku pro zmeškání - v obecné rovině - považovat nelze. Výtka, že soud prvního stupně mohl při hodnocení vhodnosti použití institutu rozsudku pro zmeškání postupovat zdrženlivěji, ústavněprávní roviny (excesu, resp. svévole) nedosahuje.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Mucha

předseda senátu