Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 260/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. T., právně zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Michelská 81, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2005 sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2003 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi byl porušen a y základních práv svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podala žalobu na ochranu osobnosti v důsledku úmrtí manžela F. T., který zemřel dne 17. 5. 2000 na lůžkovém oddělení Okresní nemocnice Jindřichův Hradec.V žalobě stěžovatelka požadovala, aby byla žalované nemocnici uložena povinnost zaslat jí písemnou omluvu, tuto omluvu zaslat i České lékařské komoře a zajistit její uveřejnění v místním tisku. Dále požadovala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce jednorázové odškodné ve výši 1 500 000 Kč a současně jí vyplácet rentu ve výši 4 722 Kč měsíčně. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných osobnostních práv. Soud své závěry opřel o usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství Jindřichův Hradec ze dne 3. 6. 2002, kterým bylo odloženo trestní oznámení na zaměstnance nemocnice s odůvodněním, že se v dané věci nejedná o trestný čin ani přestupek. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací doplnil dokazování o znalecké posudky a konstatoval, že nelze přijmout závěr soudu I. stupně o vázanosti usnesením policie o odložení trestního oznámení. Na základě doplněných důkazů potvrdil rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jako nepřípustné usnesením odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu především neprovedení všech důkazů navrhovaných v žalobě. Podle jejího názoru byl skutkový stav věci zjištěn neúplně a provedené důkazy byly hodnoceny vadně, což vedlo k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení.

Účastníci řízení, jimž zaslal Ústavní soud ústavní stížnost k vyjádření, pouze zopakovali argumentaci použitou v napadených rozhodnutích a z jejich vyjádření nevyplynuly žádné nové, pro posouzení věci relevantní, skutečnosti.

Ústavní soud přezkoumal všechna napadená rozhodnutí obecných soudů a shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu ( ). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Ostatně stěžovatelka v tomto smyslu žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti nevznáší.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR), právní názor, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily ( , ); pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. K obecné námitce stěžovatelky, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z d je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí uvést, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález

sp. zn.

). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Z příslušného spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, porušení shora uvedených zásad nevyplývá.

Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu