Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1088/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti F. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Zelinkou, advokátem Advokátní kanceláře v Břeclavi, T. G. Masaryka 38/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen ), , 95 a 96 y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost dovolání stěžovatele do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 22. 11. 2006.

Proti usnesení Městského soudu v Praze, doručenému právnímu zástupci dne 11. 6. 2007, nebylo podáno v zákonné lhůtě odvolání směřující do výroku o odmítnutí dovolání, neboť stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, měl v té době za to, že důvody odmítnutí dovolání pro jeho opožděnost jsou zde dány a nebylo důvodu pochybovat o správnosti rozhodnutí soudu.

Nahlédnutím do spisu dne 7. 3. 2008 však stěžovatel zjistil, že postup Městského soudu v Praze nebyl správný a tímto postupem mu byla odňata možnost jednat před soudem. Ze spisu je totiž zřejmé, že soud doručoval právnímu zástupci navrhovatele rozsudek Vrchního soudu v Praze na adresu jeho advokátní kanceláře dne 19. 1. 2007 a adresátu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, která po uplynutí 15ti dnů byla vrácena soudu. Na základě této skutečnosti soud použil ustanovení o náhradním doručení ve smyslu ust. a a zásilku považoval za doručenou uplynutím 10ti dnů od jejího uložení.

Městský soud v Praze však rozsudek Vrchního soudu v Praze doručoval opětovně s tím, že doručení bylo provedeno dne 20. 2. 2007, když (nově zvolený) právní zástupce zásilku převzal osobně (viz kopie doručenky). Na základě této rozhodné skutečnosti, tj. dne faktického doručení, právní zástupce v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě podal dovolání dne 19. 4. 2007, resp. 20. 4. 2007. Navrhovatel se proto domnívá, že uvedeným postupem bylo zabráněno tomu, aby na základě dovolání k Nejvyššímu soudu byl přezkoumán rozsudek Vrchního soudu v Praze, přičemž dle navrhovatel případné rozhodnutí Nejvyššího soudu by mělo z právního hlediska zásadní význam na výsledek sporu.

Dle stěžovatele lhůta pro podání ústavní stížnosti je zachována, neboť usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2007 mu bylo doručeno dne 11. 6. 2007, přičemž ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, má zcela zásadní význam pro práci a rozhodování soudů a pro výkon soudní moci zakotvené v ě a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti došlo.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel navrhl postup dle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), Ústavní soud posuzoval, zda v projednávané věci jsou dány podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že aplikace uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možná a jedná se proto o návrh nepřípustný.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Z ustanovení § 72 odst. 1 a ust. § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost lze podat proti pravomocnému rozhodnutí a pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ustanovení představuje výjimku z obecné zásady stanovující podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je však nutno interpretovat restriktivním způsobem. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pod pojmem podstatný přesah vlastních zájmů lze chápat zejména situace, v nichž je potřebný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, aplikovaný právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci předpisů, věc se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní relevantní důvody, ze kterých by vyplývalo, že ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, pouze obecně uvádí, že má význam pro práci a rozhodování soudů. Již z podstaty věci je zřejmé, že projednávané věci by se však mohlo pouze jednat o dílčí pochybení soudu (pokud by tvrzení o nedostatcích v doručování byla prokázána), které stěžovatel včas, ve lhůtě umožňující podat řádný opravný prostředek, nezjistil. Nejedná se tedy o řešení právní problematiky mající širší dopad a přesahující vlastní zájmy stěžovatele ve shora uvedeném smyslu.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody neshledal naplnění podmínek pro postup podle ustanovení , proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ust. odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu