Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1583/07

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele L. K., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -300 ze dne 15. 3. 2007, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. -277 ze dne 18. 11. 2005 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. -255 ze dne 21. 6. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") č. j. -255 ze dne 21. 6. 2005 bylo určeno, že čistá hodnota dědictví po zůstaviteli A. K. činí 719 504,01 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání jak stěžovatel, syn zůstavitele, tak i A. T., zůstavitelova dcera. Oba shodně namítali, že okresní soud pochybil, když do aktiv dědictví nezahrnul 1 910 000 kusů cenných papírů - podílových listů SIN 770000002244. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. -277 ze dne 18. 11. 2005, rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele poté Nejvyšší soud usnesením č. j. -300 ze dne 15. 3. 2007 odmítl, a to pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu a odst. 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil v podstatě tytéž námitky jako v průběhu odvolacího a dovolacího řízení. Domníval se, že do aktiv dědictví měly být zahrnuty i předmětné podílové listy, neboť tyto byly ke dni úmrtí zůstavitele evidovány ve Středisku cenných papírů na jeho jméno. Jestliže manželka zůstavitele, E. K., namítala, že podílové listy nebyly ve vlastnictví zůstavitele, jednalo se o právní otázku, kterou měly obecné soudy vyřešit v rámci dědického řízení. Obecné soudy se však řešení této otázky vyhnuly, čímž porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, nastolily právní nejistotu ve vztahu k vlastnictví těchto cenných papírů a zavdaly tím příčinu ke vzniku dalších soudních sporů. Porušení principu právní jistoty spatřoval stěžovatel rovněž v tom, že rozhodnutí obecných soudů nebyla dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněna; stěžovatel v této souvislosti mimo jiné poukázal na nepřiléhavost odkazů Nejvyššího soudu na jeho předchozí judikaturu. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, a to pro jejich rozpor s d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené v rozsahu umožňujícím její věcné projednání. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že nepřehlédl, že předložená plná moc trpěla formální vadou, neboť právní zástupce stěžovatele byl jejím prostřednictvím zmocněn toliko k podání ústavní stížnosti a nikoliv již k zastupování v řízení samém, nicméně s ohledem na níže uvedené považoval Ústavní soud za nadbytečné stěžovatele k odstranění této vady vyzývat. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí věcně přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Jádrem ústavní stížnosti bylo posouzení otázky, zda byl v případě předmětných podílových listů z důvodu spornosti jejich vlastnictví namístě postup dle , tzn. nezahrnutí těchto aktiv do čisté hodnoty dědictví a odkázání stěžovatele na řízení dle , či zda se měly obecné soudy s otázkou vlastnického práva k těmto cenným papírům vypořádat v rámci dědického řízení. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že z hlediska aplikovatelnosti je rozhodné, zda spor tkví výlučně v právním posouzení věci či zda jsou sporná rovněž skutková tvrzení účastníků řízení. V prvém případě může soud danou právní otázku vyřešit v rámci dědického řízení a na základě tohoto posouzení sporná aktiva zahrnout či nezahrnout do dědictví. V případě druhém se pak soud nemůže v rámci probíhajícího dědického řízení sporem zabývat a je nucen stěžovatele odkázat na podání žaloby dle (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: , komentář - I. díl, C.H.Beck, 7. vydání, str. 828 a 829).

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy věnovaly otázce, zda má spor skutkový či pouze právní základ, náležitou pozornost a své závěry v tomto směru řádně zdůvodnily. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli v tom, že by odůvodnění napadených rozhodnutí byla nesrozumitelná či logicky nekonzistentní. Jelikož obecné soudy dospěly k závěru, že spor má skutkový základ, nezahrnuly sporná aktiva do dědictví.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). O takový případ se však, jak patrno z výše uvedeného, v projednávané věci nejednalo. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá bez dalšího dotčení v jeho ústavně zaručených právech. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu