Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2878/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) PhDr. M. K., b/ Mgr. M. Z., c/ PhDr. K. S., d/ Ing. A. S. a dále nástupců zemřelé H. H. e) Ing. I. H., f/ H. S., g/ D. M. a h/ M. H., všech zastoupených JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Nový lesík 998, proti 1/ Obvodnímu soudu pro Prahu 1, 2/ Městskému soudu v Praze a 3/ Nejvyššímu soudu, pro „porušení zákona č. 243/1949 Sb., restituční řízení podle , o mimosoudní rehabilitaci, o zamítnutí návrhu na finanční náhradu za zastavěné pozemky a demolované budovy v katastrálním území Praha Nusle“ takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, označeným jako „návrh ústavní stížnosti“ ve věci označené v záhlaví, stěžovatelé od Ústavního soudu požadují „vyhovět stížnosti podle § 18 zákona č. 243/1949 Sb. a ukončit likvidaci firmy Fluocit spol. s r. o. předáním majetku členům společnosti, nyní jejich nástupcům, oprávněným osobám, žalobcům podle restitučního s tím, že za zastavěné pozemky a demolované budovy bude poskytnuta finanční náhrada“, případně navrhují „alternativní řešení“, spočívající v poskytnutí finanční náhrady přímo, neboť firma Fluocit spol. s r. o. byla „komanditistkou“ znárodněné komanditní společnosti, a tím oprávněnou osobou podle

Z připojených rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví, jakož i z procesního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. , se podává, že stěžovatelé (zčásti jejich předchůdci) u tohoto soudu uplatnili žalobou nárok na zaplacení finanční náhrady za nemovitosti, jež se podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nevydávají; jejich žaloba byla zamítnuta (rozsudkem ze dne 22. 12. 2004, č.j. -49), odvolací soud (Městský soud v Praze) rozsudkem ze dne ze dne 20. 7. 2006, č.j. -71) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 9. 2007, č.j. -91, dovolání žalobců (stěžovatelů, resp. jejich předchůdců) jako nepřípustné ( , ) odmítl. Stěžovatelům nepříznivý výsledek sporu založily obecné soudy na závěru, že majetek, k němuž vztahují nárok na finanční náhradu, náležel nikoli fyzickým osobám, nýbrž přešel na stát jakožto majetek právnické osoby, z čehož vyplývá „nedostatek hmotněprávní aktivní legitimace žalobců v této právní věci“ ( ).

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)].

Podle jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzické nebo právnické osoby podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, pak podle vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo, a podle odst. 3 písm. a) napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší; jinak, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [odst. 3 písm. b)].

První požadavek stěžovatelů, vtělený do jejich ústavní stížnosti jako primární, tj. „vyhovět stížnosti podle § 18 zákona č. 243/1949 Sb. a ukončit likvidaci firmy Fluocit spol. s r. o. předáním majetku členům společnosti“, je návrhem (petitem), který z rámce institutu ústavní stížnosti, jak byl výše vymezen, vybočuje zcela očividně. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší ani „ukončovat likvidaci“ ani „předávat majetek“, neboť – ve vztahu k předcházejícímu občanskoprávnímu řízení – je povolán jen k posouzení, zda toto řízení proběhlo ústavně konformně a zda z hlediska ústavněprávního obstojí i jeho výsledek.

V této části jde tedy o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a jako takový musí být podle odmítnut.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení – jak lze (podle obsahu) interpretovat druhý požadavek stížnosti, vyslovený coby „alternativní řešení“ – není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných – vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu – však dán není ani zde, v části „alternativní“.

Jelikož ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti zcela chybí, nezbývá než se uchýlit k právu na tzv. spravedlivý proces, vyvozovaného z d (což snad mohli mít stěžovatelé na mysli), jehož případný deficit se v rovině právního posouzení věci projevuje v poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze, a ani stěžovatelé tak – v podstatě – nečiní. Nezpochybňují rozhodný závěr o nedostatku jejich legitimace k uplatnění restitučního nároku, poukazují toliko na to, že „společnosti s r. o. se běžně neznárodňovaly“ a předjímají, že kdyby proběhla i v jejich případě naopak obvyklá likvidace, byl by majetek společnosti rozdělen mezi její členy, kteří by v případě jeho následného odnětí ve prospěch státu, již postavení oprávněných osob podle měli. Je pak evidentní, že tato – stěžovateli vyslovená – (toliko) hypotéza nedostatek spravedlivého procesu v jejich řízení před obecnými soudy založit nemůže.

Ústavnímu soudu tudíž přísluší se omezit na úsudek, že soudy v dané věci podaný výklad hmotného práva není svévolný, má racionální základnu, a právní závěry, jež obecné soudy učinily, jsou akceptovatelné, a rozumně a uspokojivě odůvodněné.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího – ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných – plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů v této části jako návrh zjevně neopodstatněný, který je namístě usnesením (senátem mimo ústní jednání) odmítnout, zde podle

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2008

Jiří Mucha

předseda senátu