Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 879/08

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem v Mohelnici, Nádražní 9, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2007 č. j. -210 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2006 č. j. -168, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včasnou a řádnou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatele (a vedlejších účastníků uvedených pod bodem 1. až 3. v záhlaví ústavní stížnosti) ve věci ochrany osobnosti formou peněžitého zadostiučinění za způsobení smrti při dopravní nehodě. Napadenými rozhodnutími mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle y ČR a d.

Stěžovatel bez hlubší ústavněprávní argumentace nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jako žalobci v řízení před obecnými soudy neprokázali, že se vedlejší účastník (uvedený pod bodem 3. v záhlaví ústavní stížnosti, v řízení před obecnými soudy žalovaný) dopustil protiprávního zásahu do osobnostních práv chráněných ust. § 11 obč. zák., a proto jim nevznikl nárok na přiznání relutární satisfakce podle § 13 odst. 2 obč. zák. K porušení práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele dojít nedostatečně provedeným dokazováním, v jehož důsledku nebylo možné jednoznačně stanovit průběh nehody a posoudit její příčinu. Stěžovatel s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (

sp. zn.

) tvrdí, že skutková zjištění obsažená v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

K porušení základních práv a svobod však v daném případě nedošlo. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého spisu, obecné soudy se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele. Z kopií přiložených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že obecné soudy provedly dostatečné dokazování potřebné k tomu, aby mohly rozhodnout o případném protiprávním zásahu do osobnostních práv a nároku na přiznání nemajetkové újmy. Stěžovatel na podporu svého tvrzení o protiústavnosti napadených rozhodnutí, vyjma své kritiky hodnocení důkazů, neuvádí žádné ústavněprávní námitky, které by umožnily Ústavnímu soudu přezkoumat jeho stížnost z hlediska případného porušení jeho základních práv a svobod.

V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele, a mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní soud připomíná, že nespokojenost stěžovatele s výsledkem soudního řízení nelze samu o sobě považovat za porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu