Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 890/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LOVOBAL, s. r. o., se sídlem v Děčíně, Provaznická 1168, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008 č. j. -74, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 8. 2007 č. j. -57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v d (dále jen "").

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala žalobou ze dne 4. 1. 2007 proti žalovanému Ing. J. L. zaplacení částky 40 214 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle § 420 a § 424 (§ 415) obč. zák.

Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba stěžovatelky zamítnuta pro promlčení. Za rozhodný okamžik, kdy se stěžovatelka (poškozená) dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, pokládal soud den 19. 2. 2002, ke kterému byl zrušen konkurs na majetek úpadce (společnosti Pom-REHA technik, s. r. o.), jejíž jednatelem byl žalovaný ing. J. L. , po splnění rozvrhového usnesení. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zopakoval, že v okamžiku zrušení konkursu (ke dni 19. 2. 2002) stěžovatelka věděla, v jakém rozsahu nebude její přihlášená pohledávka uspokojena a že za to odpovídá jediný jednatel úpadce (žalovaný).

Proti Ing. J. L. bylo Okresním soudem v Mělníku vedeno též trestní stíhání pro trestný čin poškozování věřitele dle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 tr. zákona. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 10. 2006 sp. zn. bylo trestní stíhání zastaveno, neboť trestnost činu zanikla uplynutím promlčecí doby.

V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává v přesvědčení, že její nárok na zaplacení pohledávky promlčen nebyl; jednání žalovaného, byť promlčené "ve sféře trestního práva", není podle ní promlčené "ve sféře práva občanského". Je přesvědčena, že uspokojení konkursního věřitele ze zpeněžené podstaty, které neodpovídá výši přihlášené pohledávky, nutně ještě nezakládá odpovědnost za škodu. Ze samotného zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nelze nijak dovozovat protiprávní jednání jednatele a vědomí o škodě tak podle názoru stěžovatelky nelze spojovat s informacemi nabytými v průběhu konkursu, nýbrž teprve s informacemi nabytými v souvislosti s výše uvedeným trestním stíháním žalovaného.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Důvod k zásahu Ústavního soudu do napadených rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti nepřicházejí v úvahu a stěžovatelka je ani netvrdí) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze.

Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přijatelně zdůvodnily, proč je namístě mít za to, že se stěžovatelka o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla již ke dni zrušení konkursu, a že naopak není rozhodné, že teprve později vyšly najevo skutečnosti ohledně možné trestní odpovědnosti jednatele úpadce, žalovaného Ing. Jana Lipše.

Nemá-li - jak bylo výše řečeno - Ústavní soud ambice posuzovat věcnou stránku výsledku občanskoprávního řízení, pak mu přísluší se omezit na zjištění, že v něm vydané rozhodnutí není založeno na výkladovém excesu, resp. "svévoli", a to lze bez větších potíží učinit, bez ohledu na to, že by přicházela v úvahu i aplikační verze jiná (ústavní stížnost totiž nepředstavuje, jak snad míní stěžovatelka, další opravný prostředek v režimu obecného soudnictví). S jistotou lze dát obecným soudům zapravdu, že důraz, který klade stěžovatelka na trestní řízení a jeho výsledek (dokonce jen důvody takového výsledku), je nemístný, a stejně tak neplatí (jak stěžovatelka též dovozuje), že nebylo objektivně myslitelné již v průběhu konkursního řízení si učinit pro zahájení řízení o náhradu škody adekvátní představu (zhodnocením v něm osvojených zjištění) o odpovědnosti konkrétní osoby (jednatele úpadce), resp. o škodě, která jí měla jejím jednáním vzniknout.

Již nad tento - rozhodný - rámec lze jen poznamenat (v kontextu celkové "spravedlnosti" to však není bez významu), že oprávněně již soud prvního stupně stěžovatelce připomenul, že neosvědčila ani existenci tvrzené (žalovaným způsobené) škody, resp. její - právně relevantní - skutkovou základnu.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2008

Jiří Mucha

předseda senátu