Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2639/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti PaeDr. J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Stodolní 977/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, č. j. -56, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2006, č. j. -38, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. 1. 2006, č. j. -17, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v , české republiky (dále jen " ") a a , věty první, d (dále jen "Listiny¨) Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho pracovněprávní věci.

Z připojeného procesního spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. , jakož i stěžovatelem připojených rozhodnutí obecných soudů, se podává následující.

Soud prvního stupně zamítl stěžovatelovu žalobu o určení, že výpověď z pracovního poměru, daná mu dne 20. 9. 2005 podle , ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen "zák. práce"), je neplatná, a soud odvolací jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil; dovolání stěžovatele pak dovolací soud odmítl jako nepřípustné [ , věta první, ], jelikož shledal rozhodnutí nižších soudů jako správná a souladná s rozhodovací soudní praxí [ ].

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, adresované již obecným soudům; podle jeho názoru není správné, jak mínily obecné soudy, že k výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce postačí, aby zaměstnavatel změnil své sídlo, že nebylo třeba "zkoumat", zda s návrhem změny pracovní smlouvy "ohledně místa výkonu práce byla či nebyla projednávána rovněž otázka konkrétního výkonu práce", a konečně, že má být bez významu, že výpověď byla dána "až po dvou letech po přestěhování" zaměstnavatele.

Ústavní soud je podle České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.

Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

O takovou námitku, vycházející z y, ač stěžovatelem výslovně nezmiňovaného, jde - podle obsahu ústavní stížnosti - v dané věci proto, že jím tvrzené zásahy do základních práv (pokud vůbec přicházejí v úvahu), jsou představitelné právě jen jakožto důsledek ústavně relevantně vadné interpretace podústavního práva, jmenovitě rozhodných ustanovení .

Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze.

Obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, jež vtělil i do ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly, a hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů nejsou identifikovatelné očividně. Nejen to; z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumné a adekvátní, resp. logicky a přiléhavě odůvodněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však - jak bylo shora zaznamenáno - není.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008

Jiří Mucha

předseda senátu