Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
58865.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 2639/07
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti PaeDr. J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Stodolní 977/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, č. j. 21 Cdo 2710/2006 -56, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2006, č. j. 16 Co 145/2006 -38, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. 1. 2006, č. j. 8 C 265/2005 -17, takto :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 , čl. 4 čl. 9 odst. 3 Ústavy české republik Ústavy české republiky (dále jen "Ústavy ") a čl. 1 a čl. 26 odst. 3 , věty první, Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listiny¨) Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v jeho pracovněprávní věci.
Z připojeného procesního spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 8 C 265/2005 , jakož i stěžovatelem připojených rozhodnutí obecných soudů, se podává následující.
Soud prvního stupně zamítl stěžovatelovu žalobu o určení, že výpověď z pracovního poměru, daná mu dne 20. 9. 2005 podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb. , ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen "zák. práce"), je neplatná, a soud odvolací jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil; dovolání stěžovatele pak dovolací soud odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 , věta první, § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ], jelikož shledal rozhodnutí nižších soudů jako správná a souladná s rozhodovací soudní praxí [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. ].
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje námitky, adresované již obecným soudům; podle jeho názoru není správné, jak mínily obecné soudy, že k výpovědi podle § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce postačí, aby zaměstnavatel změnil své sídlo, že nebylo třeba "zkoumat", zda s návrhem změny pracovní smlouvy "ohledně místa výkonu práce byla či nebyla projednávána rovněž otázka konkrétního výkonu práce", a konečně, že má být bez významu, že výpověď byla dána "až po dvou letech po přestěhování" zaměstnavatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republik Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu ].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.
Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
O takovou námitku, vycházející z čl. 36 odst. 1 Listin y, ač stěžovatelem výslovně nezmiňovaného, jde - podle obsahu ústavní stížnosti - v dané věci proto, že jím tvrzené zásahy do základních práv (pokud vůbec přicházejí v úvahu), jsou představitelné právě jen jakožto důsledek ústavně relevantně vadné interpretace podústavního práva, jmenovitě rozhodných ustanovení zákoníku práce .
Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze.
Obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, jež vtělil i do ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly, a hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů nejsou identifikovatelné očividně. Nejen to; z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumné a adekvátní, resp. logicky a přiléhavě odůvodněné. Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však - jak bylo shora zaznamenáno - není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu