Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3020/07

Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou v Praze, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2007 č. j. -229 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006 č. j. -184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 31. 10. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byly těmto rozhodnutími porušeny , , a y, dále a d, a také Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. , v němž zjistil tyto skutečnosti.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 2005 č. j. -161 byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 250 000,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu odpovídající náklady řízení; co do částky 400 000,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2006 č. j. -184 prvostupňové rozhodnutí zčásti změnil tak, že žalobu zamítl, a z části prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Proti druhostupňovému rozsudku podal stěžovatel dovolání dle (dále jen " ") s poukazem na dovolací důvody dle a b) Konkrétně stěžovatel namítal vady řízení - porušení zásad dvojinstančnosti a rovnosti, a dále tvrdil nerespektování , když soudy se nevypořádaly se všemi tvrzeními žaloby, nehodnotily tvrzení a důkazy z hlediska věrohodnosti a neprovedly komplexní hodnocení důkazů (opomenuly některé skutečnosti).

Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2007 č. j. -229 odmítl dovolání pro nepřípustnost. V rozsahu měnících výroků rozsudku odvolacího soudu konstatoval tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání. Ve zbývající potvrzující části se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky nezakládají přípustnost dovolání dle , neboť stěžovatel výtku nesprávného právního posouzení věci založil výlučně na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění - stěžovatel v podstatě namítl, že pokud by odvolací soud nezatížil řízení namítanými vadami a nepochybil ve skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší soud konstatoval, že námitky proti skutkovým zjištěním nemohou, stejně jako samotné vady řízení, založit přípustnost dovolání dle , neboť toto ustanovení je určeno k řešení právních otázek.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti závěru Nejvyššího soudu, že dovolání nebylo přípustné dle

Dále stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s názorem, že by námitky směřující proti pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nemohly založit přípustnost dovolání dle Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud neuvedl, proč nepovažoval otázku předloženou v dovolání za otázku zásadního právního významu, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dle stěžovatele bylo významné právní posouzení otázky, zda jsou soudy povinny provádět důkazy komplexně a neporušovat při provádění důkazů zásadu rovnosti účastníků. Porušení rovnosti stěžovatel spatřuje v tom, že soudy neprovedly navrhovaný výslech svědka Č. a místo toho vycházely z "nejednoznačné" výpovědi této osoby obsažené v trestním spisu; soudy také nekonstatovaly další výpovědi (listiny) obsažené v trestním spisu, ze kterých by vyplynula pravdivost stěžovatelových tvrzení (zejména opomenutý výslech pana L. a přípis žalobce Finančnímu úřadu Dobříš z 28. 3. 2003). Dle stěžovatele odvolací soud porušil také zásadu dvojinstančnosti, neboť hodnotil důkazy jinak, aniž by je všechny zopakoval (důkaz celým trestním spisem). Stěžovatel také uvedl, že soudy neposuzovaly důkazy a tvrzení z hlediska věrohodnosti a pravdivosti.

Stěžovatel rovněž namítl, že prvostupňový a odvolací soud nesplnily svou poučovací povinnost dle Smyslem ustanovení podle stěžovatele je, aby nebyla zamítnuta žaloba pro to, že nebylo uneseno břemeno tvrzení a důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že taková břemena má. Dle stěžovatele neprovedl-li odvolací soud důkaz svědkem Č. pro nadbytečnost, je vyloučeno, aby rozhodl v neprospěch stěžovatele pro neunesení důkazního břemene.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, který ohledně nepřípustnosti dovolání dle a c) uvedl totéž, co ve svém rozhodnutí. Nejvyšší soud konstatoval, že způsobilý dovolací důvod, vytýkající nesprávné právní posouzení věci, nebyl v dovolání uplatněn; námitky se týkaly provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Dle Nejvyššího soudu mu tak nelze vytýkat, že "nepovažoval otázku předloženou mu v dovolání za otázku zásadního právního významu". Dovolací soud nesouhlasil s tím, že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatky odůvodnění.

K ústavní stížnosti se dále vyjádřil Městský soud v Praze, který uvedl, že zopakoval dokazování, při rozhodování však vycházel i ze skutkových zjištění prvostupňového soudu. Dále odkázal na obsah soudního spisu, včetně odůvodnění nevyslechnutí svědka Č.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007 č. j. -229 nedůvodná.

Stěžovatel namítl přípustnost jeho dovolání dle Dle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě bylo prvostupňové rozhodnutí částečně změněno odvolacím soudem tak, že žaloba proti stěžovateli byla v daném rozsahu zamítnuta. Nejvyšší soud proto, i s ohledem na svou dosavadní judikaturu, konstatoval tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání, neboť v důsledku měnící části rozhodnutí odvolacího soudu nenastala v poměrech stěžovatele újma, která by byla odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu. Ústavní soud shledává výklad procesních předpisů, vztahujících se na předmětnou věc, jakož i vlastní postup dovolacího soudu ústavně souladným. Opačný výklad (naznačený stěžovatelem) by vedl ke stavu, kdy by se aktivní legitimace k podání dovolání zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů kvalifikovaně dotčeni - nemají.

Dále stěžovatel brojil proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání dle Ani v tomto případě však Ústavní soud nemá za to, že by dovolací soud svým postupem porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva.

Z se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Proto z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.

Dovolací soud zjistil, že stěžovatel sice uplatnil dovolací důvod dle , avšak z obsahu dovolání se podává, že stěžovatel vůbec neotevřel otázku(y) právní a svými dovolacími námitkami napadal odvolací rozhodnutí toliko z hlediska dovolacích důvodů dle , odst. 3 Ústavní soud se, s ohledem na obsah vyžádaného soudního spisu, se závěrem Nejvyššího soudu ztotožňuje; stěžovatel uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody (námitky), když nepředestřel právní otázku ve smyslu a jeho námitky vad řízení a vad ve skutkových zjištěních (hodnocení důkazů) nemohly v daném případě založit přípustnost dovolání dle

Ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006 č. j. -184 je ústavní stížnost podána opožděně.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ) - z povahy věci [srov. a contrario nebo b) ] - jen v případě dovolání přípustného podle

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.

Tak tomu je i v daném případě, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze dle , avšak stěžovatel předestřel v dovolání námitky nezpůsobilé naplnit (umožnit) přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení (nebyla otevřena právní otázka). Nutným následkem pak bylo odmítnutí stěžovatelova dovolání, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv právní otázku, natož ("uvážit") její specifický judikatorní význam ve smyslu

odst. 3

"Uvážení" o mimořádném opravném prostředku je přitom relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného .

Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat . V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat ; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu podána opožděně.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval dle a odst. 2 písm. a) a ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu