Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 373/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. J. V., CSc., zastoupeného Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Velká 2984/23, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2007 č. j. -2948, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, jež splňuje formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen ""), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i a y (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. -555 byl stěžovatel zproštěn funkce správce konkurzní podstaty úpadkyně Moravia Banky, a. s., v likvidaci, se sídlem ve Frýdku Místku, a ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud podle a stěžovatelovo dovolání odmítl, jelikož jím napadené usnesení nebylo rozhodnutím ve věci samé, pročež proti němu není dovolání přípustné.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud potvrdil odvoláním napadené usnesení krajského soudu na základě jiného právního posouzení věci než soud prvního stupně, aniž by jej se svým názorem předem seznámil, a tím mu "odebral možnost se k jeho odlišnému názoru vyjádřit, a tak právně a skutkově účinně argumentovat". To podle jeho názoru představuje kolizi s ustanovením , a "ve svém důsledku" vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 1 Ko vrchního soudu ústavní stížnosti obšírně oponuje podrobným rozvedením postupů a uplatněných právních názorů ku podpoře závěru, že stížnost důvodná není. Zdůraznil, že rozhodnutí o zproštění funkce správce konkurzní podstaty není rozhodnutím ve věci samé a odvolací řízení se spravuje režimem úplné apelace, pročež soud přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení - i z obsahu konkursního spisu - najevo. Odvolací soud ostatně před vydáním svého rozhodnutí "zcela výjimečně" nařídil o věci jednání (dne 20. 12. 2004), jehož se stěžovatel zúčastnil, a vznesl i námitky a důkazní návrhy, k nimž soud přihlédl. Odvolací soud tedy "nevzal do úvahy žádné skutečnosti, ke kterým by neměl stěžovatel možnost se vyjádřit", a ostatně jen o své újmě se nedostavil k druhému jednání, při němž bylo vydáno napadené usnesení.

Vyjádření bylo stěžovateli zasláno k replice, jíž stěžovatel nevyužil.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ]. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí, případně postupů obecných soudů, z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před nimi nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Proti usnesení vrchního soudu stěžovatel brojil již ústavní stížností, vedenou pod

sp. zn.

, která byla usnesením ze dne 27. 11. 2007 odmítnuta jako nepřípustná [ ] proto, že stěžovatel podal dovolání, o němž v době rozhodování Ústavního soudu ještě nebylo rozhodnuto. Stěžovatel byl upozorněn, že lhůta pro podání případné další ústavní stížnosti se bude odvíjet od data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Za této situace, ačkoliv Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nezbytné ústavní stížnost považovat za přípustnou, resp. včasnou (srov. nález

sp. zn.

).

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se odvolací soud vytýkaným postupem nedopustil pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě těmi, na něž stěžovatel výslovně poukázal.

Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu splněny nejsou.

Námitkou porušení zásady dvojinstančnosti řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval opakovaně; její porušení se z povahy věci spojuje typicky s rozhodnutími ve věci samé, o což zde nejde (viz např. nález

sp. zn.

či nález

sp. zn.

). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup obecných soudů nese znaky libovůle zejména tehdy, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, bez toho, že by je sám opakoval nebo doplnil, aniž by zároveň umožnil stěžovateli se vyjádřit (srov. např. nález

sp. zn.

), případně posoudí-li věc po právní stránce odlišně a svůj právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému stěžovatel neměl možnost se vyjádřit (srov. např. usnesení

sp. zn.

).

Taková situace však v případě stěžovatele nenastala, jestliže odvolací soud v daném případě odvolání projednal při jednání, a své závěry vytvářel též se zřetelem ku stěžovatelovým procesním návrhům (a obraně), nehledě na to, že vycházel ze soudních spisů, jež byly stěžovateli známy. Rozdílnost hodnocení stěžovatelových postupů (jakožto správce konkursní podstaty) - co do zadání právních služeb externí advokátní kanceláři - oproti soudu prvního stupně není důvod mít za fatální; shodně se soudem prvního stupně totiž měl soud odvolací za to, že stěžovatel smlouvu o poskytování právních služeb s advokátem Mgr. Davidem Fiedlerem uzavřel v rozporu se zákonem na "nekonkrétní rozsah činností", a je jen posílením odtud vyplývajících důsledků, jestliže v odvolacím řízení také zjistil, že stěžovatel porušil zákon i prodejem v usnesení citovaného automobilu mimo dražbu bez souhlasu konkursního soudu.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Ze shora řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci.

Uvedeným je podepřen výše přeznačený úsudek, že se stěžovateli porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení jeho ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle senát usnesením odmítl.

S ohledem na tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pozbylo opodstatnění zabývat se stěžovatelovým návrhem podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

Jiří Mucha

předseda senátu