Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 746/08

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. F., CSc., zastoupené JUDr. Vojtěchem Suchánkem, advokátem se sídlem Praha 1, Celetná 11, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, čj. - 133, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 1. 2008, čj. - 164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ, ze dne 23. 9. 2004, čj. - 107, tak, že žalobce Plynostav Pardubice Holding, a. s., je jediným vlastníkem označených nemovitostí. Stěžovatelka dále požadovala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, čj. - 164, jímž bylo její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze zamítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva podle , , d, y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Zrekapitulovala obsah obou napadených rozsudků a uvedla, že odvolací soud se zcela bezdůvodně odmítl zabývat její námitkou ohledně nedostatku právní subjektivity kupující strany a v zásadní otázce platnosti kupní smlouvy na předmětné nemovitosti zaujal opačné stanovisko než okresní soud. Jeho postupem tak došlo k porušení dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud aplikoval neplatná ustanovení o nutnosti souhlasu bývalého ONV, ačkoliv byl nutný souhlas příslušného MNV. Proto se vůbec nezabýval rozhodnutím MNV v Hostivici ze dne 31. 10. 1972, kterým byly nemovitosti v něm uvedené, včetně pozemku uvedeného v kupní smlouvě, přikázány do bezplatného trvalého užívání JZD v Hostivici. Toto rozhodnutí by bylo nutno, vzhledem k okolnostem, považovat za rozhodnutí, kterým by národní výbor rozhodl negativně o schválení předmětné kupní smlouvy. Nejvyšší soud pak, podle názoru stěžovatelky, zaměnil otázku právní subjektivity a otázku jednání za právní subjekt. Označení kupujícího v předmětné kupní smlouvě je označení odštěpného závodu, tedy složky bez právní subjektivity, která nemůže být smluvní stranou a nabývat nemovitosti. Předmětná kupní smlouva tudíž nemůže být platná.

Z přiložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě označených pozemků, které právní předchůdkyně stěžovatelky, F. N., prodala kupní smlouvou ze dne 29. 5. 1969 tehdejšímu Ústřednímu podniku zemědělské techniky, tj. právnímu předchůdci žalobce. Žalovaná stěžovatelka je v katastru nemovitostí zapsána jako duplicitní vlastnice zmíněných pozemků, které měla nabýt děděním. Věc prošla odvolacím i dovolacím řízením, takže naposledy rozhodl Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, čj. - 107, tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že kupní smlouvou ze dne 29. 5. 1969 nepřešlo na právního předchůdce žalobce vlastnické právo k označeným pozemkům, protože tato smlouva je neplatná. Neplatnost smlouvy spatřoval v tom, že předmětem převodu byly zemědělské pozemky, k jejichž převodu byl, podle ObčZ, v tehdy platném znění, nutný souhlas ONV, který však nebyl dán. Podle názoru soudu v takovém případě platí, že účastníci od smlouvy odstoupili, podle ObčZ, ve znění K odstoupení od smlouvy došlo i proto, že kupní smlouva nebyla do tří let registrována státním notářstvím. Námitku vydržení, vznesenou žalobcem, považoval za neopodstatněnou, neboť mu nebylo možno započíst do desetileté vydržecí doby dobu před 1. 1. 1992, kdy pozemky byly součástí zemědělského půdního fondu.

Krajský soud v Praze změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že žalobce je jediným vlastníkem nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 1688 u Katastrálního úřadu Praha - západ, ve výroku rozsudku blíže specifikovaných. Konstatoval, že podle , o správě národního majetku, se úplatné převody do státního socialistického vlastnictví od občanů a jiných organizací než socialistických řídily předpisy . Při posuzování platnosti uzavřené kupní smlouvy odvolací soud vyšel z ustanovení ObčZ, ve znění , podle kterého, pokud není uvedeno jinak, ustanoveními tohoto zákona se řídí i právní vztahy vzniklé v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983. Z toho dovodil, že platnost předmětné kupní smlouvy je třeba posuzovat nejen podle ObčZ, ve znění , ale i podle a ve znění této novely. Podle ObčZ, po uvedené novelizaci, byl ke smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského pozemku, třeba souhlas národního výboru, ledaže šlo o převod do socialistického společenského vlastnictví. Dále, podle ObčZ, převáděla-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývalo se vlastnictví účinností smlouvy. K její účinnosti byla třeba registrace státním notářstvím, nešlo-li o převod do socialistického vlastnictví. Vzhledem k tomu, že těmito ustanoveními se řídily právní vztahy vzniklé v době od 2. 4. 1964, dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na takto upravenou zpětnou účinnost novely ObčZ nebylo k předmětné smlouvě třeba souhlasu ONV, stejně jako nebylo třeba registrace státním notářstvím. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi právními předchůdci účastníků je platná. Proto se již nezabýval námitkami žalobce ohledně vydržení vlastnického práva, ani stěžovatelky ohledně právní subjektivity kupující strany.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky zamítl a v odůvodnění svého rozsudku se podrobně zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelky. V podrobnostech nelze než na toto odůvodnění odkázat.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu a trvá na svých námitkách, které uvedla již v dovolání. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů. Ale tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména vě ČR a vd. Ústavní soud tedy nemůže vykonávat přezkumný dohled nad činností obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Na základě ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky, jak je uvádí v ústavní stížnosti, nebyla porušena. Oba soudy, odvolací i dovolací, v odůvodnění svých rozhodnutí všechny námitky stěžovatelky zcela přesvědčivě vyvrátily, svá odůvodnění opřely o zcela konkrétní ustanovení zejména , hospodářského zákoníku i dalších zákonů. Při posuzování právních závěrů obou soudů nelze pominout, že předmětný spor trvá již 10 let a že v něm bylo rozhodováno několikrát všemi stupni obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Lze proto konstatovat, že tak byly posouzeny a zváženy všechny důležité aspekty předmětného sporu. Právní závěry rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s provedenými skutkovými zjištěními, která odpovídají provedeným důkazům.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu