Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1648/07

Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. J. K., 2. K. K., 3. M. M., a 4. A. S., všech zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze 8, Křižíkova 56, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005 č. j. -182 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2007 č. j. -222, spojené s návrhem na zrušení ustanovení části věty první před středníkem, znějící "do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká", , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 28. 6. 2007 stěžovatelky napadly a domáhaly se zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 4. 2007 č. j.

-222, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005 č. j. -182, přičemž navrhovaly, aby Ústavní soud vyslovil, že napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelek zakotvené v , , a 3 a d (dále jen " "), v a y a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení ustanovení části věty první před středníkem, znějící "do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká", , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. , který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 10. 2004 č. j. -151 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelky domáhaly, aby byla České republice - Ministerstvu financí jako první žalované uložena povinnost vydat každé z nich cenné papíry, které nemají povahu státních dluhopisů, o jmenovité hodnotě 5 624 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), a aby byla Fondu národního majetku jako druhému žalovanému uložena povinnost každé z nich zaplatit částku 5 624 000 Kč (výrok II); současně jím bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkami a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a že žalobkyně jsou povinny zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 139 265 Kč (výrok IV). Obvodní soud dospěl totiž k závěru, že nárokům stěžovatelek uplatňovaným vůči první žalované podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", a vůči druhému žalovanému podle téhož zákona ve spojení s nelze vyhovět, neboť k přechodu vlastnického práva na stát k majetku, za jehož odnětí se domáhají finanční náhrady, došlo ke dni 27. 10. 1945, když v souladu s § 1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, bylo v Úředním listě vyhlášeno znárodnění firmy J. K. a spol., a to vyhláškou ministra průmyslu č. 864 ze dne 27. 12. 1945, přičemž její původní vlastník J. K. nemohl svá práva k předmětným nemovitostem jako majetkové podstatě uvedené firmy vykonávat již před počátkem "rozhodného období", tj. před 25. 2. 1948.

K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil, pouze je změnil ve výroku IV tak, že náklady řízení činí 183 605 Kč, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadly stěžovatelky dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností podle a (dále jen " ") odmítl, když shledal, že není přípustné, a to ani na základě ustanovení

V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají nepřiměřenou délku soudního řízení s tím, že teprve po uplynutí přiměřené doby došlo ke změně soudní judikatury v jejich neprospěch; současně poukazují na údajně účelové změny této judikatury v závislosti na počtu žalob a jejich ekonomickém dopadu. Stěžovatelky mají také za to, že došlo k porušení rovnosti účastníků soudního řízení, protože na straně jedné pravomocný rozsudek soudu o hlavním nároku na naturální vydání věci vylučující nárok na finanční náhradu je v následném řízení o finanční náhradu respektován, na straně druhé pravomocný rozsudek o hlavním nároku na naturální vydání věci zakládající nárok na finanční náhradu k tíži státu již respektován - v rozporu s - není; jedná se tak prý o rozdílný výklad stranící státu. S tím souvisí další námitka stěžovatelek, že nebyly respektovány dřívější pravomocné rozsudky o předběžné otázce, a to o důvodech naturálního nevydání nemovitostí. Pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 2. 1997 sp. zn. a ze dne 14. 1. 1997 sp. zn. totiž byla zamítnuta jejich žaloba na vydání příslušných věcí jen z důvodu, že podle čl. II bodu 2 byl na ně schválen privatizační projekt, resp. že jsou na nich ve smyslu umístěny stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemku státem. Z těchto rozsudků dle názoru stěžovatelek bylo třeba vycházet v tom smyslu, že pozitivně vyřešily předběžnou otázku stran nutnosti poskytnutí finanční náhrady ( ). Nejvyšší soud však nerespektoval názor obsažený v judikatuře, že v řízení o odvozeném nároku na finanční náhradu vychází soud z odůvodnění předcházejícího rozhodnutí soudu o vydání věci podle , konkrétně pak jde-li o důvody, pro které věc nelze vydat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003 sp. zn. ). Vztah vázanosti uvedených dvou řízení je vyjádřen také tím, že váže lhůtu k podání písemné žádosti dle ustanovení i na výsledek řízení o vydání věci.

Stěžovatelky rovněž vytýkají soudu odvolacímu i dovolacímu, že se nevypořádaly s jejich žalobou vůči druhému žalovanému na náhradu za znárodnění bez vyplacení náhrady podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 ve smyslu ustanovení ve spojení s , a pokazují na jejich legitimní očekávání založené nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 9, č. 129) s tím, že skutkový stav byl v nyní posuzované věci shodný, přestože obecné soudy uvádějí opak. Dle stěžovatelek jsou výše citovaná ustanovení vůči ustanovení předpisy zvláštními, a nikoliv obráceně, jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu (pozn.: jenž neakceptoval požadavek žalobkyň na předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení s tím, že pokud jejich nárok nebyl podle shledán důvodným, nepřipadá v úvahu ani postup dle ). Stěžovatelky ve vztahu k tomuto ustanovení (resp. jeho části, jak je uvedena v záhlaví) dále tvrdí, že má porušovat jejich ústavní práva, patrně zásadu rovnosti, přičemž poukazují na a y a nálezy Ústavního soudu vyhlášené pod č. 164/1994 Sb., č. 2/1997 Sb. a č. 153/1998 Sb. Konečně stěžovatelky namítají, že se dovolací soud nevypořádal s otázkami zásadního právního významu, jak byly naznačeny výše.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž mají být v souladu s právní závěry vyjádřeny. Pokud stěžovatelky namítají nepřiměřenou délku soudního řízení, věc napadla tomuto soudu dne 17. 3. 2005 a dne 8. 6. 2005 o ní bylo rozhodnuto. Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížnost přesahuje podnět k přezkoumání toho, zda pravomocná rozhodnutí obecných soudů odpovídají právním předpisům a zda nejsou v rozporu s ustanoveními ústavněprávních předpisů, a že se nebude k návrhu na zrušení části právního předpisu vyjadřovat. Dále uvedl, že soudy prvního a druhého stupně posoudily žalobu stěžovatelů podle ustanovení , jež se věci nepochybně týkalo, v rozhodnutí o dovolání bylo s odkazy na judikaturu obecných soudů i nálezy Ústavního soudu vysvětleno, proč rozhodnutí odvolacího soudu nelze co do aplikace citovaného ustanovení označit za odporující hmotnému právu; odvolací soud neřešil otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Ústavní stížnost je prý proto neopodstatněná. Ministerstvo financí uvedlo, že rozhodnutí obecných soudů vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a jejich právní závěry jsou zcela v souladu s ustanoveními a intencí Podmínka nemožnosti vydání věci je jednou (a nikoli jedinou) ze zákonných podmínek pro přiznání finanční náhrady. Navrhuje proto, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti v prvé řadě namítají, že v daném soudním řízení došlo k průtahům. Tuto námitku však vznášejí za situace, kdy řízení bylo skončeno a kdy již není možno se cestou ústavní stížnosti domáhat nápravy [srov. ]. Nutno poznamenat, že ani stěžovatelky, jak lze ze soudního spisu zjistit, nevyužily všechny možnosti, jež již zákon poskytoval k zajištění toho, aby řízení bylo skončeno v přiměřené době (srov. a násl., zákona o soudech a soudcích), a že se eventuálně mohou domáhat náhrady škody dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Kasace napadených rozhodnutí obecných soudů z důvodů průtahů řízení by přicházela v úvahu toliko v případě, že by tyto průtahy způsobily protiústavnost rozhodnutí samotných, což v posuzované věci zjištěno nebylo (viz níže).

Jde-li o další námitky, je třeba předeslat, že stěžovatelky v ústavní stížnosti nezpochybňují závěr obecných soudů, že k odnětí vlastnického práva ve smyslu nedošlo v "rozhodném období", příp. že by v tomto období vznikla majetková křivda ve smyslu a citovaného zákona. Podstatu ústavní stížnosti tvoří dva základní argumenty. Dle prvního obecné soudy nebyly oprávněny vůbec otázku "rozhodného období" řešit, neboť měly "respektovat", případně byly vázány podle předchozími rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. a , jimiž byly zamítnuty žaloby na vydání věci, a to (výslovně jen) z důvodů předpokládaných v a čl. II bodu 2 , kterým se mění a doplňuje , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Druhý argument spočívá v odkazu na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997

sp. zn.

.

Jde-li o první argument, vztahující se k nárokovanému finančnímu odškodnění dle , z výše zmíněných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 je patrno, že se tento soud otázkou "rozhodného období" vůbec nezabýval a žaloby zamítl pouze z důvodů, jak byly uvedeny výše. Byť to není rozhodující, danému postupu nelze nic vytknout; žalovanými v těchto řízeních byly VÚOSO, a. s., a TOS Hostivař, s. p., jež v řízení namítly nemožnost vydání věcí pouze ze zmíněných důvodů, které soud akceptoval a které samy o sobě k zamítnutí žalob postačovaly. Z ničeho přitom neplyne povinnost soudu zjišťovat další důvody, pro které by bylo možno žalobu zamítnout (navíc by takový postup byl v rozporu s ekonomií řízení). Za situace, kdy otázku vzniku restitučního nároku soud vůbec nezkoumal, výklad uplatňovaný stěžovatelkami by mohl vést k tomu, že by mohla být vyplacena finanční náhrada osobě, které by vůbec nesvědčil restituční titul. Možno podotknout, že na straně žalovaných tehdy stáli jiní účastníci řízení, takže účastníci řízení v nyní posuzované věci by v případě akceptace argumentace stěžovatelek byli v podstatě zbaveni možnosti obrany proti uplatňovaným nárokům. Vzhledem k tomu je příslušná procesní ustanovení (zejména ) třeba interpretovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu (včetně hmotněprávní stránky věci) tak, aby nedošlo ke krácení práv žádného z účastníků řízení. Jinak řečeno, otázku vzniku restitučního nároku bylo třeba v daném soudním řízení projednat, a nikoliv se jí vyhnout cestou účelového výkladu procesních předpisů, protože jinak by skutečně jen stěží mohlo být dosaženo spravedlivého výsledku.

Námitku porušení zásady rovnosti účastníků řízení s ohledem na stěžovatelkami zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003 sp. zn. musí Ústavní soud odmítnout, neboť se jedná o jinou situaci, kdy otázka vzniku restitučního nároku byla v předchozím řízení, kterého se žalobci (a pozdější dovolatelé) zúčastnili, řešena, a to v jejich neprospěch.

Druhý argument, jenž se týká nároku ve smyslu a jenž spočívá v odkazu na nález ze dne 22. 10. 1997

sp. zn.

, rovněž nemůže obstát. V uvedeném nálezu se soud zabýval povahou citovaného ustanovení coby "specifickým restitučním důvodem", nikterak z něj však nelze vyvodit, že by podmínkou vzniku předmětného nároku nebyla skutečnost, že k odnětí vlastnictví došlo v rozhodném období. Odkazy dovolacího soudu na "plenární" nálezy Ústavního soudu lze v této souvislosti pokládat za zcela relevantní, zmínit možno např. nález ze dne 11. 6. 2002

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 26, č. 71), který se právě otázkou doby "odnětí vlastnického práva" podrobně zabýval. Vzhledem k jednoznačnému znění uvedené právní normy pak ani stěžovatelky nemohly legitimně očekávat, že dojde ke zmnožení jejich majetku.

Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatelkami napadené ustanovení nelze v dané věci vůbec aplikovat, a tak i kdyby Ústavní soud případnému návrhu některého z obecných soudů vyhověl a toto ustanovení zrušil, pozice stěžovatelek by se tím nijak nezměnila. Postupu obecných soudů tak nelze ani v daném ohledu nic vytknout. Stejně tak Ústavní soud neshledává opodstatněným tvrzení, že by se dovolací soud či soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelek. Obecné soudy se všemi pro posouzení věci podstatnými právními otázkami zabývaly, přičemž své závěry srozumitelně zdůvodnily v odůvodnění svých rozhodnutí, takže by postačilo stěžovatelky na tyto jako na ústavně konformní odkázat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení odmítl. Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ustanovení . Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, osud dané ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona; samotný návrh proto netřeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, usn. č. 22).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu