Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 195/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Danielem Krajčo, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2007, č. j. -242, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2006, č. j. -223, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2005, č. j. -177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Š. N., R. D. a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavním pořádkem chráněných práv. Konkrétně namítá, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví zakotveného v d (dále jen " "), tím, že mu soudy neposkytly ochranu a tím současně nedostály své ústavní povinnosti vyplývající z y a porušily právo na řádný proces, které je zakotveno v y.

Stěžovatel v postavení žalobce se v řízení před obecnými soudy žalobou vedenou proti vedlejším účastníkům domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným v rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále zřízení věcného břemene v rozsahu práva přístupu, údržby a oprav přípojky vody a vodovodního uzávěru váznoucích na pozemcích specifikovaných v petitu žaloby. Obě žaloby, které byly projednávány ve spojeném řízení, byly soudem prvního stupně zamítnuty. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem a Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu s odůvodněním, že napadené rozhodnutí neřeší žádnou otázku zásadního právního významu.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu řešení obsahu ústavní stížnosti, musí zkoumat zda jsou splněny formální náležitosti podání. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Mezi takové prostředky patří dovolání, je-li jeho přípustnost podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), závislá na rozhodnutí dovolací soudu. Podle a 4 lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem (v tomto případě dovoláním) napadeno, t. j. proti odvolání, lze podat ústavní stížnost do šedesáti dnů po doručení rozhodnutí o dovolání pouze za té podmínky, že byla dovolacímu soudu předestřena otázka, kterou bylo nutno podrobit přezkumu z hlediska toho, zda nejde o otázku zásadního právního významu. Pokud však, jako tomu bylo v tomto případě, žádná taková otázka dovoláním nastolena nebyla, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu žádnou takovou otázku neřeší, pak na tuto situaci nelze výjimku vyplývající z ustanovení vztahovat, a platí zde obecná lhůta stanovená v . Proto je ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně nepřípustná, neboť byla podána po lhůtě.

Za této situace mohl Ústavní soud podrobit věcnému přezkumu pouze rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž byla ústavní stížnost podána řádně a včas. Stěžovatel však proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žádnou ústavněprávní argumentaci. Pouze konstatuje, že dovolací soud odmítl jeho dovolání s argumentem, že neřeší otázku zásadního právního významu a že jeho námitky mají povahu námitek skutkových, ke kterým "nelze v dovolacím řízení přihlížet". K tomu dodává, že se s takovou argumentací nemůže ztotožnit.

Stěžovatel si především nesprávně vyložil odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Ten totiž uvedl, že skutkovými otázkami se v rámci dovolacího řízení nemůže zabývat, je-li přípustnost dovolání daná podle , což je správný závěr, který vyplývá z , podle něhož lze jako dovolací důvod uplatnit nesprávné skutkové zjištění, nemající oporu v provedeném dokazování jen, je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b)

V ničem dalším pak stěžovatel svoji argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu nekonkretizuje. Jeho názor, že se v žádném případě nemůže ztotožnit se závěry dovolacího soudu, je pouhým nesouhlasem s rozhodnutím, které samo o sobě nemá žádnou právní, tím spíše ústavněprávní relevanci. Je pouhým projevem nespokojenosti stěžovatele s výsledkem soudního sporu. Garance ústavních práv v soudním řízení ovšem není garancí úspěchu ve věci. Jejím smyslem je zajistit každému účastníkovi soudního řízení rovné postavení a právo využít všech procesních prostředků k prokázání svého práva. Stěžovatel netvrdí, že by byl v tomto smyslu na svých právech v dovolacím řízení zkrácen a Ústavní soud z podkladů, které má k dispozici nezjistil, že by byl zkrácen na svých právech. Lze tedy uzavřít, že byla-li v daném případě dodržena pravidla civilního procesu, bylo dodrženo ústavním pořádkem chráněné právo na spravedlivý proces.

Pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení práva na ochranu majetku, ani zde nebylo zjištěno, že by ze strany dovolacího soudu došlo k jeho porušení. Ochranu vlastnického práva lze poskytnout jen tomu, kdo prokáže, že je vlastník, a že došlo k neoprávněnému zásahu do jeho vlastnictví. Pokud stěžovatel neprokázal, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohlo logicky dojít ani k zásahu do práva věc vlastnit.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že polemika stěžovatele s hodnocením důkazů, jak ji rozvádí v ústavní stížnosti, jde zcela mimo rámec ústavněprávní argumentace a nemohla by vést k uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu ani v případě, že by věcnému přezkumu bylo možno podrobit rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. a y). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y ( y ČR). Ústavní soud sice na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté y a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. O takový případ však v daném případě nejde. Soudy logicky vyložily důvody, které je vedly k zamítnutí žalob a jejich skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Ústavní soud proto neshledal, že by v řízení před dovolacím soudem došlo k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to pokud směřovala proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu jako opožděně podanou podle , neboť byla podána po lhůtě, a pokud směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu podle , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu