Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1155/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. K. a M. C., oba zast. JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou, sídlem Španělská 7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2007, č.j. -316, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.6.2006, č.j. -276, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí ze dne 23.2.2005, č.j. -232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí (dále jen "okresní soud"), a to pro tvrzené porušení , , y ČR (dále jen ""), , , č. 11 odst. 1, , d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy (dále jen "Dodatkový protokol"). V návrhu stěžovatelé popsali skutkový stav a průběh soudních řízení, konkrétně uvedli, že uzavřeli s P. V. s účinností od 1.1.1996 nájemní smlouvu o nájmu nebytových prostor v budově, která je jejich vlastnictvím, tato smlouva se řídila Nájemní vztah byl zpočátku bezkonfliktní, avšak nájemce náhle bez udání důvodů nezaplatil smluvené nájemné za 2. čtvrtletí roku 2000 a dále byla jeho platební morálka velmi špatná. Proto jim nezbylo nic jiného, než se obrátit na soud se žalobou o zaplacení dlužného nájemného ve výši 35 000,- Kč, jakož i o zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 70 000,- Kč. Okresní soud rozsudkem ze dne 20.3.2001, č.j. -48, žalobu zamítl, protože nájemní smlouvy považoval za neplatnou, neboť nesplňovala všechny zákonné záležitosti, doplňujícím usnesením ze dne 15.10.2001, č.j. -63, rozhodl o zastavení řízení co do částky 35 000,- Kč, kterou po podání žaloby žalovaný zaplatil a stěžovatelé tak vzali žalobu zpět. Rozsudek soudu I. stupně napadli stěžovatelé odvoláním,, krajský soud usnesením ze dne 29.3.2002, č.j. -86, prvostupňový rozsudek zrušil s tím, že je nutné doplnit dokazování, a upozornil, že v případě neplatnosti nájemní smlouvy je nutné věc posuzovat jako bezdůvodné obohacení. V další fázi řízení stěžovatelé rozšířili žalobu o částku 242 171,- Kč, okresní soud rozsudkem ze dne 23.2.2005, č.j. -232, uložil žalovanému, aby stěžovatelům zaplatil částku 810,- Kč s úrokem z prodlení (tj. údajnou výši bezdůvodného obohacení), ve zbytku žalobu zamítl, přitom opět měl zato, že nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, když nebyla provedena kolaudace nebytových prostor dle stavebního Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, krajský soud napadený rozsudek rozsudkem ze dne 28.6.2006, č.j. -276, potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatel dovoláním, Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 22.2.2007, č.j. -316 odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelé s uvedenými rozhodnutími nesouhlasí, jsou přesvědčeni, že soudy neměly jejich žalobu zamítnout, protože nájemní smlouva byla zcela platná, byl zčásti protiústavní a rozhodnutími soudu tak došlo k výraznému zásahu do jejich ústavními předpisy garantovaných práv.

V další části ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí konkrétní okolnosti, které - dle jejich názoru - vedly k porušení základních práv a svobod zakotvených v označených ustanoveníchy,y, Úmluvy a Dodatkového protokolu. Tvrdí, že soudy zneplatnily nájemní smlouvu z úřední moci pro toliko formální nedostatky; že byl protiústavním v části vymezující obsahové náležitosti smlouvy (což považují za omezení principu smluvní volnosti) a též ohledně požadavku souhlasu národního výboru, tudíž soudy měl předložit věc Ústavnímu soudu a řízení přerušit, což neučinily a zákon protiústavně použily; zákonem byli stěžovatelé omezení v možnosti s předmětem svého vlastnictví volně a svobodně nakládat. Porušení práva na spravedlivý proces spatřují, jakož i práva na projednání věci bez zbytečných průtahů spatřují v koncentraci soudů na zjištění chyby ve smlouvě se záměrem docílit její absolutní neplatnost a v délce trvání řízení, byť šlo prakticky o banální spor na zaplacení dlužného nájemného. Na základě svých argumentů pak navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Znění příslušných článkůy,y, Úmluvy a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 1 odst. 1y:

Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Čl. 2 odst. 4y:

Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 4y:

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Čl. 1y:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Čl. 2 odst. 3y:

Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Čl. 11 odst. 1y:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1y:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 38 odst. 2y:

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 1 Dodatkového protokolu

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

Stěžovatel J. K. v průběhu řízení doručil Ústavnímu soudu dopis s vysvětlivkami k věci, což odůvodnil tím, že právní zástupkyně stěžovatelů je odmítla zahrnout do ústavní stížnosti. K obsahu tohoto přípisu Ústavní soud nepřihlédl, neboť by tím popíral smysl a účel obligatorního zastoupení fyzických a právnických osob kvalifikovaným právním zástupcem ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "").

II.

Podle si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.

Nejvyšší soud upozornil, že převážnou část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace průběhu řízení a opakující se obecná tvrzení o rozporu napadených rozhodnutí s označenými ustanovenímiy,y a Úmluvy a namítl, že napadené usnesení o dovolání zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu. Dále konstatoval, že podstatná část argumentace stěžovatelů se věnuje zpochybňování ústavnosti věty druhé a odst. 4 , ačkoliv neplatnost smlouvy z nedostatku souhlasu příslušného orgánu nebyla dovozována, že napadenými rozhodnutími není ukládáno stěžovatelům žádné jednání, že postih značného okruhu vad právních úkonů absolutní neplatností není sám o sobě protiústavní, že požadavek určitosti a srozumitelnosti smluv, jakož i pronajímání nebytových prostor k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny, je v souladu s legitimním veřejným zájmem i s individuálními zájmy smluvních stran, že odchylky zákonné úpravy nájmu podle druhů předmětu nelze považovat za diskriminaci, že nesouhlas s výkladem stavebního zákona není zásahem od ústavních práv. Ohledně namítaných průtahů upozornil, že není jisté, zda stěžovatelé využili všechny prostředky, které jim právní řád k nápravě poskytuje, že však nepřiměřené průtahy nejsou samy o osobě důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta.

Z vyjádření krajského soudu se podává prejudiciální závěr o neplatnosti nájemní smlouvy a podřazení nároku stěžovatelů pod příslušná ustanovení obč. zákoníku o bezdůvodném obohacení. Dále soud upozornil, že nájemní smlouva byla absolutně neplatná pro sjednání účelu nájmu v rozporu se stavebním určením, pro neurčitost vymezení předmětu nájmu a pro nedostatek určení výše nájemného za nebytové prostory užívané výlučně žalovaným, jakož i na povinnost zkoumat důvody absolutní neplatnosti ex offo, což nelze kvalifikovat jako přehnaný formalismus. Též připomenul existující omezení smluvní volnosti (např. kogentními normami) a zdůraznil, že nesouhlas správního orgánu s uzavřením nájemní smlouvy nehodnotil jako důvod zakládající neplatnost smlouvy, neboť jeho případný nedostatek měl za právně bezvýznamný (nebytové prostory nebyly určeny k provozování obchodu a služeb). Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Okresní soud se vyhnul věcnému vyjádření s odkazem na mateřskou dovolenou soudkyně, která věc rozhodovala dle rozvrhu práce.

P. V., v postavení vedlejšího účastníka, na výzvu k vyjádření nereagoval, obálku s výzvou v úložní lhůtě nevyzvedl.

Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud stěžovatelům k případné replice. Stěžovatelé této možnosti využili a prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřili přesvědčení o správnosti své argumentace, která nebyla obecnými soudy respektována, tudíž jsou nuceni ji neustále zdůrazňovat. V replice akcentovali fakt, že nájemní smlouva byla shledána neplatnou pro rozpor s , znovu opakovali spoje představy o pojetí absolutní a relativní neplatnosti, o nerovnováze při omezení práva s věcí disponovat a požívat plody vlastnictví.

Následně doručili stěžovatelé (s odkazem na stručnost vyjádření jejich právní zástupkyně) další repliku, avšak ani k jejímu obsahu Ústavní soud nepřihlédl, a to z důvodu již zmiňovaného smyslu a účelu povinného právního zastoupení.

III.

Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali úhrady částky 105 000,- Kč s příslušenstvím, jako dlužného nájemného (35 000,- Kč) a smluvní pokuty (70 000,- Kč), po následné úpravě žalobního návrhu se domáhali již jen částky 70 000,- Kč, protože žalovaný částku 35 000,- Kč uhradil, okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 20.3.2001, č.j. -50, zamítl, neboť dospěl k závěru, že nájemní smlouva je pro nedostatek souhlasu národního výboru neplatná. S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasili, proto proti rozsudku podali odvolání, na jehož základě krajský soud usnesením ze dne 29.3.2002, č.j. -86, zamítavý enunciát zrušil (včetně výroku o nákladech řízení), protože závěr okresního soudu shledal předčasným, kdy nebylo zjištěno, zda se jednalo o takové nebytové prostory, k jejichž pronájmu byl souhlas orgánu obce nutný. Krajský soud současně odmítl některé názory stěžovatelů a zdůraznil význam stavebního určení předmětných nebytových prostor. Dále uložil okresnímu soudu pokyny pro vedení dokazování, včetně zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě i důvodnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty podle § 3 obč. zákoníku. V další fázi řízení stěžovatelé rozšířili žalobu o 242 171,- Kč, jako částku zahrnující dlužné nájemné, vodné, stočné a smluvní pokuty ze období od 1.1.2001 do 30.6.2002. Po doplnění dokazování, včetně ohledání na místě samém a zpracování znaleckého posudku na určení obvyklé ceny nájmu, okresní soud rozsudkem ze dne 23.2.2005, č.j. -232, uložil žalovanému, aby stěžovatelům zaplatil částku 810,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Okresní soud zjistil, že předmětné nebytové prostory byly původně kolaudovány jako stáčírna a čistírna lahví, změna jejich stavebního určení nikdy nebyla provedena a dospěl k závěru o zřejmém nesouladu mezi stavebním určením a účelem nájmu; navíc konstatoval, že předmět nájmu je vymezen neurčitě, že smlouva neobsahuje další předepsané podstatné obsahové náležitosti (způsob placení nájemného). Na těchto základech konstatoval neplatnost smlouvy, včetně ujednání o smluvní pokutě, a proto stěžovatelům přiznal za dobu do 31.12.2000, tj. do ukončení faktického užívání nebytových prostor žalovaným, náhradu ve výši obvyklého nájemného (po odečtení skutečně zaplacené částky). Nepříznivé výroky napadli stěžovatelé odvoláním, krajský soud rozsudkem ze dne 28.6.2006, č.j. -276, napadené výroky potvrdil, protože se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu I. stupně. Stěžovatelé posléze využili práva podat dovolání, v němž (včetně doplnění) polemizovali se závěry soudů o neplatnosti smlouvy (podle jejich názoru jsou projevem nepřiměřeného formalismu), hodnotili nízkou úroveň , poukazovali na délku soudního řízení a rozhodnutí soudů označili za absurdní. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 22.2.2007, č.j. -316, odmítl jako nepřípustné, protože shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje znaky zásadního významu, a v odůvodnění náležitě vysvětlil stěžovatelům podmínky přípustnosti dovolání a reagoval na jimi uplatňované námitky (str. 4 a 5 odůvodnění).

Po seznámení s listinnými podklady, včetně spisu okresního soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a svobod. K tomu je předně třeba uvést, že stěžovatelé tvrdí porušení řady ustanovení předpisů nejvyšší právní síly -y,y, Úmluvy a Dodatkového protokolu, aniž by si vzali v úvahu jejich normativní dopady, tj. aby zohlednili, zda tato ustanovení regulují základní práva a svobody. Z tohoto hlediska by mohla být relevantní toliko tvrzení o porušení práva na ochranu majetku ( a Dodatkového protokolu), právo na soudní ochranu (y a Úmluvy) a právo na veřejné projednání věci a bez zbytečných průtahů (y).

K porušení práva stěžovatelů vlastnit majetek mělo dojít nepřiměřenými požadavky v oblasti náležitostí nájemní smlouvy, což - ve svých důsledcích - znamenalo omezení jejich smluvní volnosti. Pokud stěžovatelé reprodukují učebnicovou charakteristiku smluvní volnosti (str. 5 ústavní stížnosti), pak je třeba upozornit, že i traktovaná smluvní volnost má svá omezení (ve všech 4 základních atributech), k nimž patří i nezbytnost respektování kogentních právních norem při formování obsahu smlouvy, typicky norem vymezujících tzv. podstatné obsahové složky právního úkonu. Pokud obecné soudy shledaly, že v dané věci tyto požadavky nebyly naplněny, lze uzavřít, že příslušný právní úkon nevznikl (byť ho zákon nepřesně klasifikuje jako neplatný), nemohl proto vyvolat zamýšlené právní následky.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle y a podle Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jim bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se úhrady dlužné částky (na nájemném a smluvní pokuty) vůči žalovanému. Stěžovatelé však musí respektovat, že úspěch ve sporu je závislý na řadě okolností, kromě jiného též na existenci hmotněprávního nároku; musí vzít v úvahu, že jejich subjektivní představy de lege lata nemusí korespondovat skutečnému obsahu právních předpisů a z nich plynoucích právních následků. Ze spisu okresního soudu vyplývá, že to byli právě stěžovatelé, kteří koncipovali nájemní smlouvu (včetně ujednání o dvojnásobné smluvní pokutě, což je evidentní rozpor s dobrými mravy), a tudíž bylo na nich, aby volili takové formulace, které by vyloučily případné následné spory (viz též princip clara pacta, boni amici).

Tvrzenými průtahy v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť řízení bylo pravomocně skončeno. Pokud se stěžovatelé cítí být poškozeni délkou trvání sporu, je na nich, aby zvolili adekvátní právní instrumenty k ochraně svých práv.

K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že nebylo zjištěno žádné porušení základních práv stěžovatelů tímto usnesením. Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod přípustnosti - ve smyslu § 236 a násl. obč. soudního řádu - neshledal, dovolání odmítl, aniž by se mohl zabývat meritem věci; jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání má toliko deklaratorní povahu. Stěžovatelé sami proti tomuto postupu dovolacího soudu žádné konkrétní námitky neformulují.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2008

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu