Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1693/07

Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. J. P., zastoupeného Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem, AK se sídlem Helceletova 9, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007 čj. -59, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2005 čj. -31, rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Severomoravského kraje č. 200 ze dne 13. 1. 2005 a rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství v Olomouci č. PROŘOL - 970/2004 ze dne 11. 11. 2004 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí služebních funkcionářů Policie ČR, kterými byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR, neboť porušil zvlášť závažným způsobem služební přísahu policisty zakotvenou v ustanovení zákona ČNR č. , o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen ""), tím, že dne 10. 11. 2004 v obchodním domě OBI v Olomouci odcizil způsobem popsaným v těchto rozhodnutích zboží v hodnotě nejméně 50,- Kč. Podle stěžovatele nebyla tato rozhodnutí podložena přesvědčivými důkazy, zakládala se na subjektivním názoru policejního funkcionáře, nebyla řádně odůvodněna a vykazovala právní vady. Stěžovatel popřel, že by se dopustil jednání, na základě kterého byl propuštěn ze služebního poměru, podrobně popsal skutkový stav a okolnosti případu a připojil vlastní hodnocení.

Stěžovatel dále uvedl, že se proti rozhodnutí krajského policejního ředitele bránil návrhem na jeho přezkoumání u Krajského soudu v Ostravě, který však jeho žalobu odmítl jako opožděně podanou, kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel vytkl krajskému soudu nesprávné posouzení počátku běhu lhůty k podání žaloby, který odvíjel od doručení rozhodnutí zástupci stěžovatele. Podle stěžovatele však měl krajský soud zohlednit doručení rozhodnutí stěžovateli jako účastníkovi, ke kterému došlo dne 24. 1. 2005, v takovém případě by byla žaloba podána včas. Stěžovatel připojil vlastní interpretaci příslušných ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků Policie ČR, týkajících se zastupování a doručování, na základě kterých dospěl k závěru, že je speciálním zákonem k a , z čehož vyvodil, že žaloba byla odmítnuta chybně. Stěžovatel nesouhlasil ani s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, bližší ústavně právní argumentaci proti němu směřující však nepřipojil.

Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního ředitelství Policie ČR v Olomouci sp. zn. PSM-200/PK-2004 a spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. . Z dodejek založených v policejním spisu vyplynulo, že rozhodnutí krajského policejního ředitele bylo dne 20. 1. 2005 doručeno právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Ivo Kráčmarovi (č.l. 3) a dne 24. 1. 2005 stěžovateli (č.l. 4). Ze soudního spisu vyplynulo, že žaloba stěžovatele byla soudu doručena dne 23. 2. 2005 a že ji krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděně podanou s odůvodněním, že podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. c) nebo d) a § 137 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o služebním poměru může policista podat u soudu návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění ze služebního poměru ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že bylo-li žalobou napadené rozhodnutí doručeno zástupci žalobce dne 20. 1. 2005, lhůta k podání žaloby uplynula v pondělí dne 21. 2. 2005. Žaloba podaná k poštovní přepravě dne 22. 1. 2005 tak byla podána po lhůtě stanovené zákonem.

Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil jako správné postup i právní závěry Krajského soudu v Ostravě a kasační stížnost stěžovatele zamítl. Argumentaci stěžovatele (obsahově shodnou s argumentací v ústavní stížnosti) k počátku běhu lhůty k podání žaloby označil za nesprávnou a připomněl, že v ustanovení odkazuje na použití (), konkrétně ustanovení upravující zastoupení policisty na základě plné moci, či ustanovení týkající se doručování. Nejvyšší správní soud vyložil, jak je třeba nahlížet na institut zastoupení s tím, že ke konfliktu právní úpravy nedošlo, a proto námitkám stěžovatele v tomto směru nepřisvědčil. Doručení rozhodnutí krajského policejního ředitele stěžovateli samotnému označil za právně bezvýznamné a namítané pochybnosti o okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí krajského policejního ředitele označil za hypotetické. Tvrzení stěžovatele, že mohlo být postupováno analogicky podle úpravy doručování obsažené v trestním řádu, Nejvyšší správní soud nepřijal, neboť takový postup nemá oporu v zákoně.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost proti nim směřující splňuje formální náležitosti a zda je přípustná. Stěžovatel napadl ústavní stížností jednak rozhodnutí služebních policejních funkcionářů, proti kterým se u soudu bránil návrhem na jejich přezkoumání, a jednak rozhodnutí správních soudů, podle kterých žalobu k ochraně svého práva neuplatnil ve lhůtě zákonem stanovené. Správnost či nesprávnost usnesení Krajského soudu v Ostravě o odmítnutí žaloby a rozsudku Nejvyššího správní soudu o zamítnutí kasační stížnosti předurčují posouzení přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím služebních policejních funkcionářů, neboť zmeškal-li by stěžovatel lhůtu k podání žaloby, zmařil by svým postupem možnost meritorního přezkumu žalobou napadených rozhodnutí, takže by z ústavně právního pohledu nečerpal procesní prostředek k ochraně svých práv.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; podle ustanovení se takovým prostředkem rozumí rovněž procesní prostředek, se kterým je spojeno zahájení soudního řízení. Podle ustanovení , je-li podaný návrh nepřípustný, soudce zpravodaj jej odmítne.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí správních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti nim směřující je zjevně neopodstatněná; ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím služebních funkcionářů hodnotil jako nepřípustnou.

V projednávané věci Krajský soud v Ostravě aplikoval a interpretoval příslušná ustanovení zákona o služebním poměru (§ 106 a § 137) a z jeho rozhodnutí je zřejmé, že lhůtu k podání žaloby posuzoval podle zákona o služebním poměru a odvíjel ji od data doručení rozhodnutí krajského policejního ředitele zástupci stěžovatele JUDr. Kráčmarovi. Toto rozhodnutí stvrdil Nejvyšší správní soud, který k jednotlivým kasačním námitkám stěžovatele uvedl důvody, na základě kterých je nepovažoval za správné. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně hodnotil aplikaci příslušných zákonných ustanovení krajským soudem jako chybnou, tj. argumentoval shodně, jako v kasační stížnosti, nezbývalo Ústavnímu soudu než opakovaně připomenout, že mu přezkum zákonnosti rozhodnutí v rozsahu a z hledisek, jimiž se již zabýval správní soud druhého stupně, nepřísluší. Co se týče aplikace a interpretace zákonných ustanovení, Ústavní soud ve své dosavadní praxi mnohokráte zdůraznil, že mu aktivita na úrovni jednoduchého práva nepřísluší, a vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy, kdy ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, dále o případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.

Nesouhlas stěžovatele s aplikací a interpretací norem, o které se opírala rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, tak sám o sobě nemohl přivodit jejich (stěžovatelem navrhovanou) kasaci. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost proti nim směřující podle ustanovení mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.

Verifikace rozhodnutí správních soudů soudem Ústavním pak vedla k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím služebních funkcionářů, neboť zmeškal-li stěžovatel lhůtu k podání žaloby, nevyužil všech procesních prostředků k obraně svých práv, které mu právní řád poskytuje. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který vyplývá z koncepce ústavního soudnictví, neumožňuje Ústavnímu soudu zasahovat do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti je možná v rámci standardního procesního postupu. Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím služebních funkcionářů odmítl podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu