Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1247/07

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Španělská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9 2007 č. j. -365, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 8. 2007 č. j. -356, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007 č. j. -281 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 1. 2006 č. j. -220, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 16. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "") ze dne 26. 1. 2006 č. j. -220, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na vydání v rozsudku specifikovaných nemovitostí, a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 2. 2007 č. j. -281, jímž bylo rozhodnutí obvodního soudu, s výjimkou výroku o nákladech řízení, jako věcně správné potvrzeno. Dne 19. 12. 2007 obdržel Ústavní soud další ústavní stížnost, evidovanou pod

sp. zn.

, jež směřovala proti usnesení městského soudu ze dne 25. 9. 2007 č. j. -365 a usnesení obvodního soudu ze dne 2. 8. 2007 č. j. -356, jimiž bylo v téže věci pravomocně rozhodnuto o nákladech řízení. Řízení o obou návrzích bylo usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2008 č. j.

-16

spojeno a věc byla nadále vedena pod

sp. zn.

.

Dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované , přičemž shledal, že tomu tak nebylo, neboť ústavní stížnost stěžovatele byla z důvodu souběhu s dovoláním, podaného vůči týmž rozhodnutím, nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Dle , ve znění , je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v . Pokud však stěžovatel možnosti podat dovolání využije, potom běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena ( ). Od účinnosti , kterým se mění , tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.

Dle sdělení obvodního soudu podal stěžovatel proti rozsudku městského soudu ze dne 9. 2. 2007 č. j. -281 souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení , přičemž o tomto dovolání nebylo Nejvyšším soudem doposud rozhodnuto. Jak již Ústavní soud konstatoval, podle platné právní úpravy není nutné podávat souběžně s dovoláním i ústavní stížnost, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu i proti dovoláním napadeným rozhodnutím, a to včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení, počne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustné ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak Nejvyšší soud rozhodne, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze v současné chvíli předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ovšem stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání nevyhoví, bude tento moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení. Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2008

Michaela Židlická

soudce zpravodaj