Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3191/07

Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Benet Czech, spol. s r.o., Křesomyslova 23, 140 00, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, AK se sídlem Dukelských hrdinů 14/975, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007 č. j. -125 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označené usnesení Nejvyššího soudu, v němž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanoveními a násl. d (dále jen " ").

Za porušení svého ústavně garantovaného práva považovala stěžovatelka fakt, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání jako nepřípustné a neprojednal jej meritorně, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky. Své rozhodnutí odůvodnil Nejvyšší soud tím, že dovolání nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož odvolací soud postupoval zcela v souladu s hmotným právem a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ten již dříve judikoval, že: "Oznámil-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh postupníku, došlo ke splnění dluhu, i když je smlouva o postoupení pohledávky neplatná." (rozsudek publikovaný pod č. 16/2004 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek).

Takový závěr však dle stěžovatelky vychází ze zcela jiné skutkové a právní situace. V posuzovaném případě totiž nedošlo mezi věřitelem a třetí osobou k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, která by následně byla posouzena jako neplatná. Stěžovatelka totiž žádnou smlouvu nepodepsala a žádná smlouva tudíž nevznikla. Jde tedy o zcela jiný případ, na nějž nelze výše uvedené právní závěry vztáhnout.

II.

Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení y a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním sice nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález

sp. zn.

, http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání dle ustanovení a , v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil. Jeho postup byl racionální a ústavně konformní; proto k odepření spravedlnosti nedošlo.

Stěžovatelka tvrdila, že právní závěry, na něž Nejvyšší soud odkázal, nelze vztáhnout na projednávanou věc. Nejvyšší soud však v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně vyložil, proč je podle jeho názoru citovaná judikatura aplikovatelná i ve stěžovatelčině případě; vysvětlil, že pro závěr o zániku dlužníkova závazku splněním postupníku není rozhodné, zda oznámení postupitele dlužníkovi o postoupení pohledávky bylo falšováno, nýbrž zda o faktu falza dlužník věděl. Usoudil tedy, že rozhodujícím elementem není otázka vzniku smlouvy o cesi, nýbrž existence dobré víry dlužníka, že cedováno bylo. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že aspekt dobré víry byl v projednávané věci dán stejně jako ve věci řešené jím citovaným rozsudkem, jehož závěry bylo možno na projednávanou věc vztáhnout; proto dovolání odmítl; takto jím interpretovaný a rozhodnutím aplikovaný výklad jednoduchého práva žádný deficit ústavnosti nevykazuje. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. března 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu