Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1239/07

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ L. Š. a b/ J. V., zastoupených Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2005, č.j. -212, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 11. 2004, č.j. -169, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatelé namítají, odkazujíce na a d, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces.

Okresní soud v Novém Jičíně v záhlaví označeným rozsudkem (ve věci, v níž vystupovali jako žalobci stěžovatelé a H. Ch., 1/ zastavil řízení o uložení povinnosti Městu Nový Jičín vydat žalobcům pozemky parc. č. 301/17 o výměře 508 m2, parc. č. 275/1 - 302/1 o výměře 4.680 m2, parc. č. 302/2 - část o výměře 4.848 m2, parc. č. 302/2 - část o výměře 780 m2" s tím, že "po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Ministerstvu zemědělství ČR - Pozemkovému úřadu Nový Jičín, Husova 13" (výrok I.), 2/ zamítl žalobní návrhy směřující proti Městu Nový Jičín na uložení povinnosti zaplatit částku 996 120 Kč, resp. 782 280 Kč "jako kupní ceny" za pozemek parc. č. 302/1 o výměře 2.767 m2, zapsaný na LV č. 74 v k.ú. Nový Jičín - Dolní Předměstí, a pozemek parc. č. 302/2 o výměře 2.173 m2, zapsaný na LV č. 847 v k.ú. Nový Jičín - Dolní Předměstí (výroky II. a III.), a 3/ zamítl žalobní návrh směřující proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na uložení povinnosti zaplatit "za 307 m2 pozemků částku 110 520 Kč" (výrok IV.).

Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích II. - IV. jako věcně správné potvrdil ( ).

Žalobci proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, č. j. -264, podle , věty první, a odmítnuto. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné ani podle ustanovení , odst. 3 , jež jediné přicházelo v úvahu.

Podle kritiky stěžovatelů, vtělené do ústavní stížnosti, byla jejich práva porušena z následujících důvodů.

1/ Ve věci (před Okresním soudem v Novém Jičíně) bylo rozhodnuto vyloučeným soudcem JUDr. Ivanou Bačovou, která "počátkem devadesátých let" coby zaměstnankyně Městského úřadu v Novém Jičíně "vyřizovala" restituce stěžovatelů.

2/ Soudy "bránily v řádném uplatňování práva" tím, že neposkytly stěžovatelům náležité poučení ve smyslu a o procesních právech a povinnostech, a opomenuly, že stěžovatelé "v žalobě a ve všech podáních" tvrdili, že se "2. žalovaný" (Česká republika) na jejich úkor bezdůvodně obohatil úmyslně.

3/ Soudy se nezabývaly "námitkami do protokolace", soud prvního stupně "odvolání nepředkládal včas" odvolacímu soudu a odvolací soud nevzal v potaz všechna podání stěžovatelů, resp. se nezabýval doplněními jimi podaného odvolání.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle a násl. , přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ) - z povahy věci [srov. a contr. nebo b) ] - jen v případě dovolání přípustného podle (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle , ).

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně ( ) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. , s přiměřeným užitím ). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.

Z citovaného se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (, věta první, ), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.

Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.

Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle , jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle , napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.

Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi ( ).

Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení .

Proto - shrnutím uvedeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není (naopak) splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. , odst. 3 ] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ].

Bylo-li dovolání přípustné podle jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. ), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

To je v dané věci významné proto, že stěžovatelé vycházeli z toho, že jim dobrodiní ustanovení naopak svědčí.

Tak tomu však není.

Dovolací soud dovolání žalobců (stěžovatelů) přípustné jen podle - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal.

Jak již bylo uvedeno výše, samozřejmým předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že dovoláním byla otevřena otázka vskutku právní a že její posouzení mělo pro rozhodnutí o věci určující význam; to v daném případě zjevně splněno nebylo.

Ve vztahu k části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, která se týkala rozhodnutí o žalobních návrzích směřujících proti Městu Nový Jičín, žalobci (stěžovatelé) v dovolání namítali, že podle obsahu předložených dokumentů byl vlastníkem sporných pozemků jejich právní předchůdce.

Jak již konstatoval dovolací soud, soudy obou stupňů odpovídající rozhodnutí založily nikoliv na posouzení vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem, ale na závěru, že žalobci (stěžovatelé) nesplnili svou povinnost tvrzení [ ] ani povinnost důkazní [ ], pročež ze skutkového děje žaloby nebylo možné odvodit též její důvod.

Dovolací soud rovněž připomenul, že uvedená námitka "není námitkou proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti závěru odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních; přípustnost dovolání podle tato výhrada tedy založit nemůže".

Ve vztahu k části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jež se týkala rozhodnutí o žalobním návrhu směřujícím proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o uložení povinnosti zaplatit částku 110 520 Kč, kterého se jí mělo dostat převzetím kupní ceny za pozemky parc. č. 299/2 o výměře 101 m2, parc. č. 300/1 o výměře 15 m2, parc č. 1886/2 o výměře 191 m2, všechny zapsané na LV č. 2 v k.ú. Nový Jičín - Dolní Předměstí, žalobci (stěžovatelé) v dovolání ohlásili coby otázku zásadního právního významu, zda je dáno úmyslné zavinění, resp. porušení právních předpisů, když žalovaný ještě před převodem vlastnického práva (kupní smlouvou) má vědomost o tom, že na převáděné nemovitosti je již uplatněno dědické právo, resp. je u správního orgánu uplatněn nárok na vlastnictví k předmětným převáděným nemovitostem.

Ani na řešení této otázky nebylo rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně) založeno, jelikož soudy nedospěly k závěru, že uvedená "vědomost" byla prokázána, respektive že se "úmysl" podává z jiného důkazního pramene. V důsledku toho soudy konstatovaly, že případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je již promlčen. Opodstatněně poukázal dovolací soud na to, že tvrzení o "úmyslu" představuje v dovolacím řízení nepřípustnou novotu.

Z obsahu ústavní stížnosti je též zjevné, že stěžovatelé závěrům Nejvyššího soudu, že dovoláním otevřené otázky nebyly vzhledem k jinak ustavenému (zásadnímu) rámci právního posouzení věci pro výsledek sporu určující, nikterak neoponují.

Z toho plyne, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Žalobci (stěžovatelé) způsobem, kterým napadli rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřeli prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam ( ). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelům zřejmé od počátku.

Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního a druhé stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího ( ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení.

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovatelům připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování ( a násl. ), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2008

Vladimír Kůrka

soudce zpravodaj