Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2624/07

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. G., nezletilého Š. G., zastoupeného matkou I. G., a D. G., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem, se sídlem Dobrovského 10, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -pobočky Liberec ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí obecného soudu. Tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v a 38d, přičemž se domáhají jeho zrušení.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Podle písm. d)y tvoří ústavní stížnost procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jejich ochrana není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (y). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech prostředků ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud konstatuje, že atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně, jak je již v předchozím odstavci nastíněno, se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ( ). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při interpretaci a aplikaci jednotlivých institutů , v daném případě pak při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ustanovení ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (). Co se týče mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, pak v době jeho podání ovšem není zřejmé, zda je přípustný či není přípustný, a tedy, zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele (pozn.: v praxi se zjevně jedná o postup dovolacího soudu podle ust. , ). V takovémto případě se dovolání stává přípustným až tehdy, jestliže tak shledá dovolací soud. Vzhledem k této skutečnosti netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Proto v případě, kdy jednotlivec takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze - za dané situace - ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Na druhé straně lze takový mimořádný opravný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (srov. dikci ust. ). Lze tedy konstatovat, že dle současné právní úpravy není v takovém případě k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V ústavní stížnosti stěžovatelé sami uvedli, že v dané věci podali souběžně s ústavní stížností dovolání. Uvedenou skutečnost ověřil Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v České Lípě a u Nejvyššího soudu. Z přiložené kopie napadeného rozsudku krajského soudu (mj. též z jeho poučení) ve spojení s , jakož i z přiložené kopie dovolání stěžovatelů Ústavní soud zjistil, že přípustnost podaného dovolání opřeli stěžovatelé o ust. , Přípustnost podaného dovolání tedy závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O podaném dovolání v době rozhodování Ústavního soudu nebylo dosud rozhodnuto, jak dotazem u Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil.

Pokud tedy stěžovatelé podali ústavní stížnost souběžně s takovým dovoláním, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se mohou domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod; může být rozhodnuto o přípustnosti dovolání a následně dovolání meritorně projednáno. Není tak důvodu k tomu, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval. Ústavní soud by totiž v opačném případě mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Není pak ani důvodu k tomu, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelé nebyli nuceni podávat ústavní stížnost a mohli tak učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud by takovým postupem zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však, jak bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.

Lze rovněž dodat, že odmítnutí ústavní stížnosti v takové situaci, jaká byla nyní popsána, stěžovatele nepoškozuje, neboť i kdyby dovolací soud neshledal jeho dovolání přípustným, mohou popř. podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení jako návrh nepřípustný odmítl.

Ústavní soud se rovněž zabýval tím, zda jsou splněny podmínky ustanovení . To však neshledal a stěžovatelé sami jejich existenci ani netvrdili.

Ústavní soud podotýká, že v obdobných věcech rozhoduje stejným způsobem (srov. např.

,

,

,

,

a další).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2008

Vojen Güttler v.r.

soudce zpravodaj