Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 317/08

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STUDENT AGENCY, s. r. o. se sídlem v Brně, Bašty 2, zastoupené JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem ve Vysokém Poli 118, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2007, -34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení principů právní jistoty a důvěry v právo a práva na ochranu vlastnictví a podnikání, resp. práva užívat majetek - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež v jeho občanskoprávní věci vydal obecný soud. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení " a spolu s "písm. k)" v ust. a v ust. ".

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí (za účasti Ing. J. Zieleniece jako vedlejšího účastníka na její straně) o zaplacení částky 270 Kč s příslušenstvím, kterou odůvodnila tvrzením, že dne 21. 4. 2006 na lince Praha - Brno využili jejího dopravního prostředku poslanec Evropského parlamentu J. Zieleniec a senátor I. Petrov a jízdné ve výších 150 Kč a 120,- Kč, s odkazem na jim poskytované naturální plnění, nezaplatili. S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť je tím podle jejího názoru zasahováno do práv a oprávněných zájmů jiných, a je "v rozporu s dobrými mravy", zejména jsou-li takto vzniklé náklady přenášeny - mimo jiné - na soukromé provozovatele dopravy, jímž stěžovatelka je. Soud prvního stupně zamítavý výrok založil na úsudku, že Česká republika (dále též "stát") není ve věci pasivně legitimovanou, neboť upravuje jen vztahy mezi státem a "ústavními činiteli", zatímco v posuzované věci je rozhodným vztah založený smlouvou o přepravě podle obč. zák., z níž plyne i povinnost cestujícího zaplatit jízdné; je na stěžovatelce, dovodil odtud soud, aby se domáhala jízdného na osobách, jež přepravila, a ti pak "refundace na příslušném orgánu".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s výkladem obecného soudu o "nemožnosti ústavních činitelů využívat služeb a majetku soukromé osoby bezplatně" souhlasí, resp. podaný výklad pokládá za "správný právní závěr" plynoucí z "ústavněprávních norem", nicméně má současně za to, že je "v přímém protikladu" se zákonnou úpravou, a ten ani výkladem prý odstranit nelze. Soukromým dopravcům neskýtá žádné ustanovení zákona jistotu, že odmítnou-li "poskytovat ústavnímu činiteli přepravu", budou jednat v souladu se zákonem, když ostatně - není-li v dané věci přípustné odvolání - "není jisto", zda závěry rozhodujícího soudu by byly "potvrzeny i nadřazeným soudem".

Ústavní soud představuje podle y soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen; Ústavní soud neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Ústavněprávní deficit posuzovaného řízení, resp. v něm vydaného rozhodnutí, jež stěžovatel v ústavní stížností namítá, se nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení se nedotýká některého z jeho základních, ústavním pořádkem chráněných, práv, zda je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Stěžovatelka namítá "dotčení" v důvěře v platné právo a princip právní jistoty, v právu na ochranu vlastnictví dle a v právu na podnikání podle y a na užívání majetku podle "Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". K tomu mělo dojít tím, že byla zamítnuta její žaloba proti státu, jíž se domáhala úhradu jízdného dvou představitelů státní moci, jimž poskytla přepravu bezplatně podle , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem podle toto ustanovení zrušil.

Podmínky ustanovení však zde splněny nejsou.

To totiž předpokládá, že uplatněním § 6 odst. 1 písm. k) zákona mohlo dojít k dotčení namítaných základních práv v soudním sporu, z něhož vzešlo rozhodnutí, jež je předmětem ústavní stížnosti, a tak tomu zde není, jelikož ani případné zrušení tohoto ustanovení by nemohlo řízení a jeho výsledek jakkoliv ovlivnit. Přesněji řečeno, stěžovatelce nepříznivý výsledek řízení by byl ještě jednoznačnější, neboť rozhodný závěr obecného soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného státu by byl již mimo jakoukoli pochybnost.

Stěžovatelka o ústavnosti napadeného ustanovení nadto nepochybuje, zaručovalo-li by představitelům státní moci nárok na bezplatné používání prostředků veřejné hromadné dopravy ve vztahu k dopravcům "státním". Její zájem se obrací ku specifickým poměrům dopravců "soukromých", jímž je sama, a z obsahu ústavní stížnosti (jakož i struktury vedeného soudního sporu) se podává, že vychází z názoru, že ji do takového postavení - osoby povinné poskytovat bezplatnou dopravu "ústavním činitelům" - situovat nelze. To však není logicky identifikovatelné s požadavkem, aby pro "všeobecnou" protiústavnost bylo dotčené ustanovení zákona zrušeno.

Nevyhověl-li proto obecný soud návrhu stěžovatelky vycházejícímu z ustanovení , pak je jeho postup - ve výsledku - s řečeným souladný.

Lze-li věřit tomu, že jde skutečně o pravý soudní spor, a nikoli o nepřípustnou snahu o "nápravu obecné nesprávnosti" (srov. tzv. actio popularis), pak je vskutku nezbytné, jak uvažoval obecný soud, primárně upřít pozornost k základnímu právnímu vztahu, jenž je "ve hře", a kterým je nepochybně vztah ze smlouvy o přepravě podle § 760 obč. zák., subjektově vymezený stěžovatelkou (dopravcem) na jedné straně a konkrétními osobami představitelů státní moci (cestujícími) na straně druhé. Teprve poté, nelze-li v jeho rámci nalézt uspokojivé hodnocení tvrzeného subjektivního práva (zde stěžovatelky), přichází v úvahu, coby právní vztah sekundární, vztah "náhradový" (subjektově identifikovaný případně se státem).

To stěžovatelka očividně pominula, a v důsledku toho se podanou žalobou vystavila riziku neefektivního (hmotněprávně nesprávného) určení pasivně legitimovaného subjektu (žalovaného v jí zahájeném řízení), což obecný soud také vskutku dovodil. Jak je patrné z předchozího, ten logiku uvedeného výkladu svým rozhodnutím naopak vystihl, pročež mu hodnocení rozhodnutí ústavněprávně deficitního (viz výše) zjevně připínat nelze; není "nepředvídatelným" ani "nerozumným" či "svévolným", a aplikační metoda, již použil k dosažení formulovaných závěrů, ze standardů soudní praxe nevybočuje (srov. odst.y, Úmluvy).

Jestliže za této situace je stěžovatelce nepříznivý výsledek řízení založen (relevantně) toliko na závěru obecného soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného státu, pak nemůže být ani řeč o tom, že tím byla porušena jí ohlášená další základní práva, jejichž ochrany se ústavní stížností domáhala (dle , y a "Dodatkového protokolu" k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), vůbec. V mezích daného občanskoprávního řízení nemůže jít mezi stěžovatelkou a obecným soudem než o spor o výklad podústavního práva, jenž Ústavnímu soudu, jak bylo shora vyloženo - sám o sobě - nepřísluší.

Jelikož pro výsledek řízení úvahy obecného soudu, že "bezplatné používání prostředků veřejné hromadné dopravy je možné pouze tam, kde je tato doprava provozována státem a nikoli soukromými subjekty", nebyly určující, netřeba se logicky k otázce jejich správnosti vyjadřovat, a ani Ústavní soud je tudíž nekomentuje.

V ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Uvedené se uplatní i v posuzované věci, jestliže bylo osvědčeno, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle v senátě usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, platí, že pak není ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení stěžovatelkou napadených ustanovení , a takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [ ]. Zvláštní důvody pro takový závěr, jež se podávají ze samotného ustanovení , byly vyloženy shora.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu