Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2025/07

Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V. M., zastoupeného JUDr. Ondřejem Hanákem, Ph.D., advokátem v Praze 5, Radlická 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006 č. j. -74 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007 č. j. -120, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 3. 8. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byl porušen y a d.

Z předložených kopií napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že nebylo vyhověno žalobě stěžovatele, kterou se na základě zprostředkovatelské smlouvy (a jejího dodatku) domáhal po žalovaném zaplacení částky 854 871,50 Kč s příslušenstvím. Mezi účastníky byl spor o rozsah činnosti (účasti) stěžovatele jako zprostředkovatele. Soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že stěžovateli nárok na provizi za zprostředkování ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 3. 11. 2003 nevznikl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a učiněnými právními závěry na straně druhé (opomenutí prokázaných skutečností, nesprávný výklad zprostředkovatelské smlouvy), přičemž uvedl šest konkrétních námitek, které blíže rozvedl - výklad zprostředkovatelské smlouvy a zásada smluvní volnosti, věrohodnost některých svědků, význam dodatku zprostředkovatelské smlouvy, jiné posouzení výpovědi dvou svědků, odkaz na výpověď jednatele žalované, nenaplnění dvou závazků zprostředkovatelské smlouvy ve vztahu k praxi.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález

in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.

V dané věci není důvod pro zásah Ústavního soudu, neboť nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví, která by se měla zabývat přehodnocováním a výkladem provedených důkazů. Soudy svá rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry na jejich základě učiněnými; rovněž nemá za to, že by prvostupňový soud hodnotil provedené důkazy libovolně (i v případě zprostředkovatelské smlouvy je zřejmé, že soudy nepostupovaly svévolně tak, že by aplikovaly zákonná ustanovení bez ohledu na znění smlouvy samotné, nýbrž uvedly, o jaká ujednání smlouvy opřely svůj závěr o rozsahu požadavků kladených smlouvou/zájemcem na stěžovatele jako zprostředkovatele), příp. že by se s některými důkazy nevypořádal nebo je opomenul. K jednotlivým námitkám stěžovatele postačí odkázat na rozsáhlá odůvodnění rozsudků obecných soudů.

Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu