Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 276/08

Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem Praha 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2007 č. j. -24 a výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 8. 2006 č. j. -15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 22. 1. 2008 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 8. 2007 č. j. -24, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 8. 2006 č. j. -15, a to pouze ve výroku II, přičemž se kromě zrušení uvedených rozhodnutí domáhal toho, aby Ústavní soud konstatoval, že uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v d (dále jen " ") a že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, a proto je takovéto rozhodnutí zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené y.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, obvodní soud výše označeným usnesením k návrhu oprávněného (ČSAD Kyjov, a. s.), vycházejícího ze sdělení exekutora, že majetek povinného nebude stačit ani na úhradu nákladů exekuce, podle (dále jen " ") za použití a exekučního řádu (dále jen "e. ř.") zastavil exekuci nařízenou rozhodnutím téhož soudu ze dne 19. 5. 2003 č. j. -3 (výrok I) a rozhodl, že povinný (J. Navrátil) je povinen zaplatit stěžovateli jako soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 735 Kč (výrok II) a oprávněnému náklady řízení ve výši 4 475 Kč (výrok III). Rozhodnutí ve smyslu výroku II soud odůvodnil tím, že exekuce byla nařízena důvodně, přičemž povinný zavinil (vzhledem k nedostatku majetku), že bylo exekuční řízení zastaveno; je tedy třeba postupovat podle e. ř. Proti tomuto výroku rozhodnutí podal stěžovatel odvolání s tím, že mělo být postupováno podle e. ř., avšak Městský soud v Praze je v záhlaví označeným usnesením potvrdil, k čemuž uvedl, že nic nesvědčí závěru, že by oprávněný při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval potřebnou míru pečlivosti či bezdůvodně přistoupil k vymáhání plnění cestou exekuce.

V ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá výkladem specifických znaků postavení soudního exekutora, který při výkonu exekuční činnosti má obdobné postavení jako soudce, takže i v případě soudních exekutorů je zapotřebí zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku obecné soudy nevyhověly, když v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného právě jemu uložily povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení; jinak je jedna skupina osob vykonávající státní moc zvýhodněna oproti druhé. Stěžovatel tvrdí, že otázkou materiální nezávislosti se Ústavní soud nezabýval, a dále poukazuje na to, že takováto soudní rozhodnutí mohou mít na soudní exekutory závažné ekonomické dopady, jež mohou vést k ohrožení jejich nezávislosti a dokonce i k jejich ekonomické likvidaci. Závěrem stěžovatel vyslovuje nesouhlas s názorem pléna Ústavního soudu vysloveným ve stanovisku sp. zn. o možnosti exekutora vyúčtovat zálohu a tak krýt své náklady a poukazuje na to, že v tomto stanovisku nebyly zodpovězeny všechny otázky.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

(Nejen) III. senát Ústavního soudu se obsahově shodnými ústavními stížnostmi stěžovatele opakovaně zabýval, přičemž je jako zjevně neopodstatněné odmítl (viz např. usnesení ze dne 25. 10. 2007

sp. zn.

). V těchto rozhodnutích se Ústavní soud plně vypořádal s námitkami stěžovatele, které jsou uplatněny i v této ústavní stížnosti, takže na jejich odůvodnění lze stěžovatele pro stručnost odkázat. Pokud se tedy obecné soudy zabývaly - v souvislosti s placením nákladů exekuce - otázkou procesního zavinění oprávněného stran zastavení exekuce, nelze jim z hlediska ústavnosti nic vytknout [na doplnění možno uvést, že v daném případě sice byla exekuce zastavena podle , a nikoliv tedy podle písm. e), jak uvádí odvolací soud i sám stěžovatel, důvodem podání návrhu na její zastavení však bylo výše zmíněné sdělení exekutora o "nemajetnosti" povinného, takže jde o situaci obdobnou, na niž lze předchozí závěry Ústavního soudu plně vztáhnout]. Jde-li o samotné posouzení této otázky s ohledem na konkrétní okolnosti případu, žádné pochybení nebylo stěžovatelem namítáno.

Ústavní soud proto i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu