Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1722/07

Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. Ivanou Heřmanskou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Stavitelská 6, 160 00 Praha 6, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. a Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007 sp. zn. takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, , ], napadl stěžovatel v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů s tím, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná a d (dále jen "").

Porušení svých základních ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu byla uložena povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájkyni, která mu byla ustanovena poté, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., přestože soud ho uznal vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., ke kterému se neváže povinnost nutné obhajoby; z toho dovozuje, že nemá povinnost hradit náklady za nutnou obhajobu, přičemž odkazuje na rozhodnutí Rt 19/2001. V petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. , z něhož jsou patrna dále ve stručnosti rekapitulovaná zjištění.

Usnesením policejního komisaře Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha IV, odboru obecné kriminality, ze dne 13.2.2006 ČTS: ORIV-486/OOK-2006 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., u kteréhožto trestného činu jsou splněny podmínky nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. Opatřením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13.2.2006 sp. zn. byla stěžovateli obhájkyně ustanovena. Dne 2. 5. 2006 byla na stěžovatele podána obžaloba rovněž pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. ř.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.9.2006 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.11.2006 sp. zn. zamítnuto.

Ustanovené obhájkyni byla přiznána odměna za úkony právní služby a náhrada hotových výdajů v celkové výši 21 660,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 25. dubna 2007 sp. zn. napadeným ústavní stížností rozhodl podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že stěžovatel je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovené obhájkyni ve shora uvedené výši. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2007 sp. zn. zamítnuta.

III.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je námitka, že i když byl uznán vinným, původní kvalifikace skutku podle § 234 odst. 1 tr. zák. byla rozsudkem soudu prvního stupně změněna na kvalifikaci podle § 221 odst. 1 tr. zák., což je trestný čin, na který se nevztahuje nutná obhajoba. Při absenci viny za trestný čin, ke kterému se váže povinnost nutné obhajoby, je na místě i absence povinnosti hradit náklady státu na tuto obhajobu. Shodnou námitku uplatnil stěžovatel i ve stížnosti podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým mu byla uložena povinnost nahradit náklady nutné obhajoby, stížnostní soud shledal námitku nedůvodnou a tento závěr ve svém rozhodnutí v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil [dopustil se pouze formálního pochybení - namísto ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř. citoval ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (y ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [srov. např. nálezy

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 35, str. 276,

sp. zn.

, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 55, str. 581]. Ústavní soud je tedy oprávněn toliko posoudit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele.

Náklady trestního řízení, které podle ustanovení § 151 odst. 1, 2 tr. ř. prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení tr. ř. Toto ustanovení je konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc zakotveného v y a ústavně zakotvené povinnosti státu ustanovit obviněnému obhájce, jestliže si ho nezvolí sám, ačkoliv ho podle zákona musí mít (y), s tím, že je věcí zákona stanovit, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. V posuzovaném případě jde o aplikaci ustanovení tr. ř., dle kterého je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu "odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou".

Především je třeba zdůraznit, že trestní řízení je vedeno pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a tímto skutkem - bez ohledu na jeho právní kvalifikaci - byl stěžovatel uznán vinným. Při zahájení trestního stíhání stěžovatele podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. bylo konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněno podezření, že stěžovatel se dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k této právní kvalifikaci bylo třeba z důvodu nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 tr. ř., aby stěžovatel měl již od zahájení trestního stíhání obhájce. Stěžovatel sám si obhájce nezvolil, proto mu byl ustanoven. Pokud by příslušný orgán činný v trestním řízení takto nepostupoval, šlo by o zásadní porušení práva stěžovatele na obhajobu. Shodná právní kvalifikace stíhaného skutku byla odůvodněna v průběhu celého přípravného řízení a rovněž v době podání obžaloby byly dostatečně objasněny okolnosti vztahující se ke všem znakům žalovaného trestného činu loupeže; poškozený stěžovatele jednoznačně usvědčoval nejen z fyzického napadení, ale i z odcizení peněženky s částkou 3 000,- Kč a mobilního telefonu v průběhu fyzického útoku a tato výpověď nebyla v rozporu s dalšími důkazy ve věci provedenými. Nelze proto dospět k závěru, že orgány činné v trestním řízení pochybily nebo jednaly v omylu, pokud bylo vedeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin loupeže. Zahájení trestního stíhání a podání obžaloby pro uvedený trestný čin nebylo nezákonné.

Trestní stíhání pro trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zák. bylo důvodné až do stadia soudního řízení. Teprve v průběhu dokazování v řízení před nalézacím soudem došlo ke změně důkazní situace. Poškozený - po počáteční výpovědi znovu usvědčující stěžovatele ze žalovaného trestného činu - po dotazu obhájkyně zásadním způsobem výpověď změnil, uvedl, že stěžovatel ho fyzicky napadl a způsobil mu zranění, nic mu však neodcizil. V dané věci tak došlo ke změně skutkového stavu a v návaznosti na to i k jiným právním závěrům, nikoliv však v důsledku nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení, nýbrž výlučně v důsledku změny výpovědi klíčového svědka, kteroužto skutečnost nebylo možno předvídat.

Ustanovení obhájce proto nebylo pochybením či projevem svévole orgánů činných v trestním řízení, nýbrž naopak naplněním práva stěžovatele na obhajobu za situace, kdy byl původně stíhán pro skutek kvalifikovaný jako závažný trestný čin a ve vztahu k tomuto trestnému činu vedla ustanovená obhájkyně účinnou obhajobu; aktivním vystupováním při hlavním líčení přispěla ke změně skutkového stavu a k příznivější právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Trestní stíhání stěžovatele pro předmětný skutek nebylo zastaveno a pro tento skutek nebyl obžaloby zproštěn, pouze na základě změny důkazní situace v soudním řízení změnil nalézací soud právní kvalifikaci na trestný čin, který nutnou obhajobu nezakládá. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.12.2004 sp. zn. (Rt 32/2005), ve kterém je konstatováno: "Ten, kdo byl zproštěn obžaloby (trestní stíhání proti němu bylo zastaveno) pro skutek, jehož se dopustil v nutné obraně, má zásadně vůči státu nárok na náhradu nákladů, které vynaložil na nutnou obhajobu ...". I toto rozhodnutí tedy hovoří o "skutku" a nikoliv o "trestném činu". Pro úplnost konstatuje Ústavní soud, že odkaz stěžovatele na rozhodnutí Rt 19/2001 je nepřípadný. V této věci bylo trestní stíhání obviněného pro trestný čin, který zakládal důvod nutné obhajoby, pravomocně zastaveno.

Stěžovatel byl uznán vinným stíhaným skutkem (byť zúženým o tu část skutkového děje, jež byla poškozeným v průběhu hlavního líčení popřena), takže byla splněna podmínka pro vznik jeho povinnosti nahradit státu náklady ve smyslu ustanovení tr. ř. a v postupu soudů obou stupňů nebylo zjištěno pochybení či porušení procesních předpisů, které by mělo za následek stěžovatelem namítané nerespektování práva garantovaného y.

Ústavní soud konstatuje, že právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno, nebylo mu odepřeno ani právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (y). Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, o které bylo stížnostním soudem zákonným způsobem rozhodnuto.

Nikoliv pochybení orgánů veřejné moci, ale lživá výpověď poškozeného v přípravném řízení, byla důvodem, pro který až po její korekci v hlavním líčení (svědek zde výslovně uvedl: "Vypovídal jsem křivě ...") bylo u stěžovatele uznáno na vinu jen pro trestný čin, u něhož nutná obhajoba zákonem stanovena není. Zda v důsledku řečeného uplatní stěžovatel vůči poškozenému sankci občanskoprávní, nehodlá Ústavní soud předjímat, neboť by tím nevhodně vstupoval do sféry stěžovatelovy volné autonomie.

Čl. 3 odst. 3y, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Ústavní soud již opakovaně konstatoval (viz např. nález

sp. zn.

, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 46, str. 17), že jde o předpis patřící mezi obecná ustanoveníy, který není sám o sobě bezprostředně aplikovatelný. Na posuzovanou věc evidentně nedopadá; finanční postih, jak dovozuje stěžovatel, nelze považovat za "újmu na právech" ve smyslu citovaného ustanoveníy.

Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost shledána podle ustanovení zjevně neopodstatněnou, takže byla odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. března 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu