Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2361/07

Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. J., zastoupené JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou v Hradci Králové, Gočárova 535, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2007 č. j. -842, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 10. 9. 2007 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2007 č. j. -842, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005 č. j. -793. Jím bylo k odvolání (mj.) stěžovatelky potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2004 č. j. -756, kterým byl zrušen konkurs na majetek úpadce Zemědělského družstva Běchary, v likvidaci, pro nedostatek majetku [ , o konkursu a vyrovnání].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že shora uvedené usnesení krajského soudu bylo vydáno téměř deset let poté, co byl na majetek úpadce prohlášen konkurs. Ona jako věřitel řádně podala do konkursního řízení přihlášku, tato její pohledávka byla přezkoumána a zjištěna. Po celou dobu konkursu správce konkursní podstaty čerpal prostředky z majetku úpadce, aby po jejich spotřebování byl konkurs zrušen pro nedostatek majetku. V souvislosti s tím stěžovatelka vyslovuje názor, že pokud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází z rozhodnutí o konečné zprávě, ze kterého nevyplývá nedostatek majetku konkursního úpadce, pak ke zrušení konkursu nemělo dojít z důvodů nedostatku majetku, ale po splnění rozvrhového usnesení, i když k rozdělení pro konkursní věřitele bylo 0 Kč. Stěžovatelka má za to, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a projednání věci bez zbytečných průtahů (resp. k porušení zejména , a d). Současně měla být krácena na svém vlastnickém právu, když majetek úpadce byl použit na krytí jiných pohledávek než pohledávek věřitelů, jejichž uspokojení mělo být prvořadým právem chráněným soudem; soudy všech stupňů, především pak Krajský soud v Hradci Králové, však nepostupovaly s náležitou péčí, hospodárně a účelně.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení dovolacího soudu, které bylo vydáno ve věci zrušení konkursu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je tímto návrhem vázán, přísluší mu zabývat se pouze otázkou souladu tohoto usnesení s ústavně zaručenými základními právy a svobodami stěžovatelky. Za relevantní je tudíž možno považovat jen takové námitky, které se týkají těch vad, jež lze napravit v řízení před obecnými soudy po případné kasaci napadeného rozhodnutí ze strany Ústavního soudu. Pokud stěžovatelka obecně vytýká obecným soudům nesprávný postup v konkursním řízení, spočívající v tom, že nejednaly s náležitou péčí, hospodárně a účelně či že způsobily průtahy, nejde o vady, které se bezprostředně týkají napadeného rozhodnutí a které by jeho zrušením (resp. po jeho zrušení v řízení před obecnými soud) mohly být odstraněny. Stěžovatelka měla v rámci konkursního řízení k dispozici právní prostředky, jimiž mohla napadat v něm vydaná rozhodnutí či brojit proti nesprávnému postupu obecných soudů (spočívajícímu např. v průtazích řízení), a - po jejich marném vyčerpání (viz ) - se v zákonné lhůtě ( a 4 ) mohla domáhat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod cestou ústavní stížnosti; pro případ, že by tyto prostředky k dispozici neměla, mohla rovněž podat ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě ( ).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že soud prvního stupně neměl zrušit konkurs z důvodu nedostatku majetku, ale po splnění rozvrhového usnesení. Touto otázkou se však podrobně zabýval dovolací soud, na odůvodnění jehož rozhodnutí lze stěžovatelku plně odkázat s tím, že i kdyby se Ústavní soud s jeho názorem na výklad zákona o konkursu a vyrovnání neztotožnil, z ústavní stížnosti není patrno, že by postup uplatňovaný stěžovatelkou mohl vést ke zlepšení její pozice, když sama uvádí, že k rozdělení nic pro konkursní věřitele nezbylo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu