Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2710/07

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti MUDr. J. D., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 8 odst. 2 a d (dále jen „“).

Stěžovatel poukázal na to, že byl odsouzen za trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, který byl spáchán mimo jiné dílčími útoky (vystavením nepravdivých lékařských zpráv obžalovanému J. N.), které se odehrály v roce 1997; skutková podstata trestného činu pojistného podvodu však byla do trestního zákona zavedena teprve , jež nabyl účinnosti až 1. 1. 1998. Jelikož tedy uvedený trestný čin nebyl v rozhodné době zakotven v zákoně, stěžovatel uzavřel, že nemohl naplnit jeho skutkovou podstatu.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona dílem dokonaným dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, spáchaným formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Stěžovateli byl zároveň uložen trest zákazu výkonu lékařské praxe na dobu jednoho roku a peněžitý trest ve výši 10.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

K odvolání stěžovatele, spoluobžalovaných a státního zástupce krajský soud podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a stěžovatele opětovně uznal vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona dílem dokonaným dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, spáchaným formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a dále byl mu uložen trest zákazu výkonu lékařské praxe na dobu čtyř roků a peněžitý trest ve výši 40.000 Kč.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.0

Ústavní soud představuje podle y soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže obecné soudy respektují procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda odsouzením stěžovatele pro trestný čin pojistného podvodu za tu část jednání, které se dopustil dříve, než nabyla účinnosti novela trestního zákona, jež tuto skutkovou podstatu zakotvila (), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal.

Podle § 16 odst. 1 tr. zákona se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Stěžovatel byl shledán vinným spácháním pokračujícího trestného činu pojistného podvodu za jednání, kterého se dopouštěl v letech 1997 – 2000.

Důvodem kriminalizace pojistného podvodu v § 250a tr. zákona, jak se podává z důvodové zprávy, nebylo zavedení zcela nové skutkové podstaty, ale především rozšíření trestního postihu na další formy podvodného jednání, které sice je trestné již podle stávající právní úpravy, ale „zpravidla se nedokáže“. Podle názorů, vyslovených v nálezu Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, vyvstala legitimní potřeba kriminalizovat jako čin dokonaný i „delikty dokonané předčasně ve stadiu přípravy“.

Znaky obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona jsou totiž obsaženy ve skutkové podstatě pojistného podvodu podle § 250a tr. zákona, kde jsou toliko rozšířeny o znaky specifické, vyjadřující zvláštní povahu tohoto typu podvodu, který je tím k obecné skutkové podstatě podvodu ve vztahu speciality (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Odlišnost mezi trestným činem podvodu a trestným činem pojistného podvodu představuje tedy skutečnost, že v případě pojistného podvodu jde o tzv. předčasně dokonaný delikt, tedy takový, který je dokonán již ve fázi jeho přípravy.

U pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok. Podle souhrnu právních norem účinného v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud však byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem; přitom nezáleží na tom, zda by případně bylo posouzení podle předchozího zákona pro pachatele příznivější či nikoli. Oproti tomu jednání, které před účinností nového trestního zákona trestné nebylo, nelze ani považovat za součást skutkové podstaty pokračujícího trestného činu podle nového zákona (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, str. 148).

V dané věci se stěžovatelovou námitkou, kterou později uplatnil i v ústavní stížnosti, zabýval Nejvyšší soud, z jehož rozhodnutí je patrné, že z výše uvedené interpretační zásady rozhodného ustanovení trestního zákona důsledně vycházel.

Podstatný je pak závěr, že také dílčí útoky, spáchané v době před účinností (před 1. 1. 1998), byly trestným činem, neboť jím byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle , 2 tr. zákona, v tehdy účinném znění.

Proto ani z hlediska stěžovatelem dovolávaných a není naopak významné, jak se stěžovatel domnívá, že část dílčích útoků pokračujícího trestného činu byla spáchána předtím, než nabyl účinnosti zákon, jež jako zvláštní skutkovou podstatu včlenil do trestního zákona skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu ().

Ústavnímu soudu proto přísluší soustředit se k úsudku, že nemá rozumnou oporu představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které Nejvyšší soud uplatnil ve vztahu k výroku o vině, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Ze shora řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci.

Stěžovateli se porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení jeho ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2008

Jiří Mucha

předseda senátu